Lenka Jirková Táborská: HYSTNARCIST
Nau Gallery, Praha, 7.10. 2022 - 5.1. 2023
kurátor Nikola Čulík
Umění porozumět sama sobě. Pro Lenku Jirkovou Táborskou je malování obrazů nevyhnutelným terapeutickým nástrojem. Klasickými prostředky dává tvar vlastním snům, osobním komplexům a kolektivním archetypům. Přestože se feminismus a ženskost v jejích pracech přirozeně objevují, nikdy netvoří primární téma. Sebevědomým výtvarným projevem se na pozadí vlastní zranitelnosti vztahuje ke světu takovým způsobem, který bychom mohli označit za obecně symbolický.
Bojovník je někdo,
kdo se naučil stopovat sám sebe,
a už nevláčí břemeno svého obrazu,
který ukazuje druhým.
(C. Castaneda)
S Lenkou jsem se seznámil na pražské Akademii výtvarných umění. Studovala v ateliéru Nových
médií u Veroniky Bromové, později pod vedením Anny Daučíkové, nakonec vzhledem k názorovým
střetům diplomovala v ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody.
Mezi její rané práce patřila krátká videa, ve kterých kolážovitým způsobem zpracovávala svá
osobní témata. Zájem o tarot, hermetismus, psychoanalýzu – obecně o vše, co se nějak týká cesty
sebepoznání – byl s její tvorbou od počátku provázaný. Tato cesta pro Lenku zároveň nikdy nebyla
rozmarem, ale životní nevyhnutelností.
Umění je pro ni zprostředkovatelem kontaktu s duší a možným nástrojem přijetí stinných stránek.
V návaznosti na tradici švýcarského psychiatra C.G. Junga a jeho Červenou knihu pracuje s obrazy
jako s mapami nevědomí, ve kterých je zaznamenáno nikoliv to, co vidíme okolo sebe, ale s čím se
potýkáme v sobě.
Původně deníkové záznamy, syrové kresby doplněné úryvky myšlenek a pocitů, často se silným
symbolickým vyzněním, vznikaly ještě na škole jako přirozený ventil v prostředí, ve kterém svým
autentickým vztahem k esoterismu a arterapii spíše narážela. Náměty z deníků, které byly svébytnou
intimní výpovědí, později přirozeně přerostly v obrazy větších formátů.
V prostorách Nau Gallery představuje výběr svých maleb – svitků z poslední doby. Východiskem k
obrazům bývá sen, vize, nebo silná vnitřní tenze, kdy zobrazení pomocí malby umožňuje její
zhmotnění a tedy i zpětné pochopení. První plán obrazů připomíná divadelní jeviště, kde se nachází
vždy člověk ve vztahu k dalším postavám, nebo předmětům – symbolům. Vše se odehrává na pozadí
černé opony s hvězdami – Vesmíru. Není zde nahoře nebo dole, blízké ani vzdálené. Tak jako tomu
bývá ve snech, situace jsou poskládány iracionálně, nikoliv však náhodně.
Procesy vnitřních proměn jsou patrné v postupném odklonu od temnějšího ladění naléhavých
maleb předchozích let k čistým barvám světelného spektra, kladených vedle sebe bez valérových
přechodů, s jasným kresebným ohraničením. Kompozice jsou pevně sevřené a osovou souměrností
evokují automatické malby mandal, symbol hledání vlastního středu, celistvosti.
Název výstavy Hystnarcist spojuje dva pojmy z oboru hlubinné psychologie. Zranění, která se
mohou zdát nehojící se otevřenou ranou, z druhé strany skrývají i svůj potenciál – bránu, kterou lze
ostřeji nahlédnout hlubší vrstvy lidské bytosti. Lenka je ve své podstatě psychonautem, průzkum
psyché je pro ni největším životním dobrodružstvím a zároveň hlavním obsahem její tvorby.
Nikola Čulík
foto: Marcel Rozhoň