Život a dílo

Staroměstská radnice, GHMP, Praha, 8.1. - 24.2. 2013
kurátoři Karel Srp a Olga Malá





Loňský absolvent Akademie výtvarných umění v Praze se s cynickým pousmáním ohlíží za svým mýtem prožitých uměleckých let. Výstava přesahuje z jeho klasických kresebných vyjádření do jiných žánrů, jako je video, instalace nebo malba. Tyto žánry rozpouští se snahou o plynulé slití s běžným životem, abychom si nakonec nebyli jisti, jsme-li divákem nebo artefaktem, a zda sám autor není nakonec chodící kresba.









Nikola Čulík (* 1983) vešel do povědomí kulturní veřejnosti sledující mladou aktuální scénu svými nevelkými, avšak emocionálně naléhavými kresbami. Jeho nová výstava přesahuje kresebné vyjádření uplatněním dalších uměleckých disciplín jako video, instalace a malba. Její název Život a dílo se zdá být v případě čerstvého absolventa AVU poněkud nepřípadným, avšak výstižně reflektuje koncepci výstavního projektu. Není pojata jako klasický instalační Gessamtkunstwerk (tedy umělecké dílo syntetizující všechny druhy umění), ale jako „totální“ jednota života a díla. Řečeno slovy autora, který se: „..s cynickým pousmáním ohlíží za vlastním mýtem prožitých uměleckých let a všechny umělecké žánry rozpouští se snahou o plynulé slití s běžným životem…“

Čulík vytvořil v průběhu minulých let úctyhodně početný soubor kreseb, který na svých dosavadních výstavách prezentoval z hlediska různých tematických a instalačních koncepcí (kupříkladu instalace Intimního požáru pro projekt GHMP Start up v roce 2009 byla uspořádána formálně minimalisticky, avšak zároveň odkazovala k vypjatě existenciálním obsahům a svým tvarem připomínala pozici Ukřižovaného). Východiskem výstavy na Staroměstské radnici je chronologická osa vzniku jednotlivých prací. V úvodu jsou představeny rané obrazy (autoportréty z roku 2001 a dvě verze Čtoucí dívky dle Fragonarda z roku 2001 a 2003), jsou však rozmístěny záměrně nereprezentativním způsobem a rovnostářsky zahrnuty mezi předměty na výstavu zapůjčené z reálného místa jejich vzniku, tj. umělcova příbytku (matrace, mikrovlnná trouba, TV, „tmářská“ lampička). Instalace odkazuje s humorem k prozaickým reáliím života současného umělce a k obvyklým galerijním ateliérovým expozé, jež mají návštěvníkům názorně přiblížit „život a dílo“ zesnuvších uměleckých velikánů.

Významovou osou výstavy jsou práce z let 2011–2012, které autor zahrnuje do souboru kreseb nazvaného Román, kterej sem napsal. Román obsahuje osm kapitol: 1. Maminka zahradnice, 2. Budeš tlustý prase, když budeš žrát tu marmeládu, 3. Dům úchyla a jiné příběhy, 4. Samoslepí, 5. Domácí násilí, 6. Muž s kosou, 7. Bad trip a 8. Láska, které jsou neformálně rozmístěny v hlavní části výstavního prostoru Staroměstské radnice a doprovázeny autorovými ručně psanými komentáři na zdi.

V kontextu základní časové linie tvorby je Román, kterej sem napsal zatím poslední čtvrtou částí Temné noci, již autor metaforicky označuje jako kreslený román. Počátek vzniku kresleného románu odvíjejícího se od roku 2004 se shoduje s počátkem vzniku početných konvolutů kreseb. Ty jsou autorem systematicky rozděleny do dosud existujících čtyř částí: Prolog z roku 2004, Rakovina srdce (2004–2010), Diplomka (2010–2011) a Román, kterej sem napsal (2011–2012).

Přes proklamovaný název Život a dílo nejde o chronologii a posloupnost, výstava je autonomním koherentním uměleckým celkem, jehož jednotlivé části navzájem souvisí (s určitou nadsázkou lze říci, že souzní s textem jedné z kreseb: „Dopamin vytváří nesmysly, které dávají smysl“, 2011). Poskytuje náhled do mikrokosmů a makrokosmů umělcovy mnohovrstevnaté tvorby, kde lze nalézt milníky, leitmotivy a záchytné body, typické jsou kupříkladu „primitivní“ schematické plánky postihující psychologický obraz vztahů mezi jejich jednotlivými aktéry (Vánoce, 2007, Svíčková, 2007) nebo matrace a schody, které jsou jako objekty součástí instalace a zároveň opakujícím se motivem řady kreseb (Pelíšky, 2009, Otvor do nitra Země, 2007). Čulíkovy práce mají citlivost membrány a pronikají k duši vnímatele přímo, s odzbrojující upřímností. Život do díla prorůstá „na ostro“ v nesublimované podobě.

Ať už se autor vztahuje k tématům osobním a intimním, společenským nebo ke každodenní realitě, cílí přesně. Je schopen introspektivního ponoru do existenciálních hlubin (Pomatený, 2009) stejně jako pohotových komentářů hodnotících s nadhledem události ze současnosti (Obětí šíleného střelce může být přes 100. 10 uživatelům se to líbí.) i minulosti (Několik poznámek k dějinám lidí,…). Vládne uměleckou zkratkou a s přirozeností propojuje textové a obrazové části. Jeho práce charakterizuje všudypřítomná ironie a inteligentní neprvoplánový humor stejně jako empatie a schopnost soucitu (Lidé už padají k zemi, 2011, Něčí fotr, 2012).


Olga Malá


































foto: Tomáš Souček