// DOPIS DÍVCE | kresby z let 2023 – 2024, Contemporary Czech Art, Šumperk I 1. 11. 2024 – 11. 1. 2025
Je smutné, že je dlouhodobě technika na papíře opomíjena a zájem publika se stále ubírá spíše směrem k malbám na plátně, ale troufám si tvrdit, že pokud se tento jev v budoucnu podaří změnit, tak jedním z těch, jejichž práce bude v tomto směru hybatelem k lepšímu, je právě Nikola Čulík. Je bravurním kreslířem (studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jitky Svobodové), ale jeho bravura se v žádném případě nepovyšuje nad smysl/téma jeho díla. Proto u něj často vidíme i malé formáty precizních kreseb, které dokazují, že velké dílo nemusí být rozměrné svým formátem. I v případě této výstavy, která svým názvem poněkud demaskuje původ cyklu, tomu nebude jinak a autor diváka uvede do svého světa, v němž sugestivní ztvárnění jeho úvah, mívá občas melancholický závoj… Pokud bych měl tvorbu Nikoly Čulíka více přiblížit, či se o to alespoň pokusit, tak pro mne vždy byl a je jeho projev bytostně osobní, až intimní zpovědí. Jde o komentáře k jeho vlastnímu životu nebo životu okolnímu, ale nikdy není angažovaný v tom smyslu, že by deklamoval svůj postoj vůči věcem a situacím! Ukazuje, předkládá (a to často i surově a nevybíravě) ale nikdy nesoudí… Je to syn samoty světa.
Kurátor výstavy: Michal Ožibko
// ŘEKA / PAPÍR, GALERIE Mokropeská kaplička sv. Václava, Čermošice-Mokropsy I 17. – 30. 9. 2024
Tentokrát se pokocháme pohledem na něžné kresby Nikoly Čulíka, který dokončil AVU v roce 2011.
V kapličce představí kresby starší i nové, k vidění bude proud řeky kreseb a Nikola nám o nich bude vyprávět....
Nikola totiž kreslí neustále, nepřetržitou řeku, která se dotýká jeho světů, zážitků a lidí kolem něj. Mimoděk vystupuje i humor a důvtip, ale nechybí něha, tajemství a hluboký vhled.
Kurátor výstavy: Marie Ladrová
// PTAČÍ PERSPEKTIVA, Knihkupectví Trigon, Praha I 2. 9. – 1. 11. 2024
Nikola Čulík (*1983) vystudoval ateliér kresby prof. Jitky Svobodové na pražské Akademii výtvarných umění. Nekonečný proud kreseb tužkou na osvědčený papír po dědečkovi z Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd byl roky jeho základním sdělovacím prostředkem. To že mu tento papír po dvaceti letech nečekaně došel vedlo autora k revizi dosavadních výrazových prostředků a částečný návrat k médiu malby čímkoliv na cokoliv. Ptačí perspektiva je retrospektivní ohlédnutí za obrazy letících ptáků a hořících letadel, z nichž některé vznikly ještě před studiem na AVU.
Kurátor výstavy: Radek Dětinský
// GRAFIKA ROKU, Císařská konírna Pražského hradu, Praha I 11. 4. – 12. 5. 2024
Kurátoři výstavy: Hana Larvová, Kateřina Hanzlíková a loňské laureátky
studentských hlavních cen Barbora Šídlová, Nikola Iljučoková a Barbora
Biskupová
// MNOHO PODOBY CITLIVOSTI I HYB4 GALERIE, Praha I 22. 9. - 11. 11. 2023
Kurátoři výstavy: Michal Štochl, Filip Kazda
// Výtvarné symposium Alšovy Jihočeské Galerie AJG, Frantoly I 29. 9. - 6. 10. 2023
Dita Pfefer a Mirek Růžička z Alšovy Jihočeské Galerie pořádají každý rok úžasné symposium v pošumavských Frantolech,
kam jsem byl letos pozvaný společně s Rozálií Prokopcovou (CZ), Štěpánem Blaschkem (CZ) a Tomášem Žemlou (SK).
Na symposiu jsem vytvořil cyklus kreseb, který získala AJG do svých sbírek.
// PÍSKÁNÍ V UŠÍCH - bytová výstava nejnovějších kreseb u Radka Dětinského v rámci poetického večera Terezy Horváthové I 24. 9. 2023
Pořadatel večera: Radek Dětinský
// Lenka Jirková Táborská: HYSTNARCIST I NAU Gallery, Praha I 7. 10. 2022 - 5. 1. 2023
Umění porozumět sama sobě. Pro Lenku Jirkovou Táborskou je malování obrazů nevyhnutelným terapeutickým nástrojem. Klasickými prostředky dává tvar vlastním snům, osobním komplexům a kolektivním archetypům. Přestože se feminismus a ženskost v jejích pracech přirozeně objevují, nikdy netvoří primární téma. Sebevědomým výtvarným projevem se na pozadí vlastní zranitelnosti vztahuje ke světu takovým způsobem, který bychom mohli označit za obecně symbolický.
Kurátor výstavy: Nikola Čulík
// SEN O VÁLCE - kresby z let 2019 až 2022 I Galerie Caesar, Olomouc I 1. 11. - 1. 12. 2022
Kreslíř, ilustrátor, básník, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, legenda české „stále ještě
mladé“ kresby Nikola Čulík se v Olomouci představuje v dobré formě – jako umělec citlivý na světlo,
na vzduch, na to, co se v něm chvěje a mihotá ještě před tím, než se to stane skutečností a uvidí to
každý z nás. Jeho projev je jako vždy cílený a přesný. Odehrává se na minimální ploše papíru A4 a
výhradně ve formě tužkové kresby. Z nekonečné šedi, hluboké jako šero v podvečerní studni,
vystupují obrysy ostré jako čerstvě nabroušená sekyrka. Chytnout, máchnout, zatnout – poodejít a
popřemýšlet, nepadla-li rána vedle. Nepadla.
V mnoha ohledech se jedná o logické vyústění předchozích projektů, patrná je zejména návaznost na
výstavu Perly sviním, která proběhla v pražské Nau Gallery v roce 2021. Řada obratů, s nimiž Nikola
zachází, je dobře známá a rozpoznatelná, je s ním spojena od prapočátku a docela bytostně. Stále má
tendenci vytvářet kresby evokující principy prostorové instalace, a vice versa. Propojuje přitom finální
skici se zásahy do plochy zdi, kombinuje obrazy se slovy. Opakovaně se také navrací do zón osobní
intimity, kterou ovšem sdílí podvratně – totéž nakonec platí pro zdánlivě přístupné a neatakující,
měkké stínování jeho kreseb a organizaci prostoru –, takže se z jisté míry bázlivé naivity překvapivě
rychle stává docela solidní horor. Tolik ke klišé média i tvůrce, invenčního, rychlého, osobního, které
oponuje podobně vousatému čtení pozitivistické, racionální, „mužské“ kultury Západu, jež se zde
nutně připomíná.
Nikolův olomoucký „sen o válce“ je však v mnoha ohledech antitezí doposud platných mechanismů.
Kresby, které byly vybrány, pocházejí z delšího časového období, vznikaly letech 2019 až 2022, a jsou
v pravém slova smyslu finální. Jsou to dokončené obrazy, ne náčrty, ústřižky, variace na hraně
konceptu, art brut a nalezeného artefaktu. Nepostrádají lehkost, eleganci a vtip spojené s citlivým
vnímáním světa vně, zároveň jsou ale překvapivě bezčasé – obrácené „jinam“, nazpět, dovnitř, do
budoucna. A jsou v tomto smyslu vážné. Obrysy pod-statného se v nich ustavují postupně, v procesu
záznamu, respektive vnímání – divák je totiž součástí aktu kresby stejně jako tah tužky po papíře.
V tomto zůstává Nikola Nikolou. Vynořují se z mlhy, stávají se pevnými a hmatnými. Pouze pomalu a
náznakově se formující kolektivní nevědomí tak pevně zakládá individuální přesvědčení, faktum
nového řádu. Nakonec, není to sen o míru, co se nám dnes zdá, co se zde zjevuje, není to bezrozměrný
stav potenciálního ráje ani dno očistce, ale rozhodný prvek, zvrat, děj, napětí, akce, která se
kondenzuje, tak nějak naruby, v hranách mýtických strojů, záblesků očí a vykloubených beder,
v lomech, osách a bodech denního světla, hrozících nás zavalit. Nikolova schopnost říct věci tak, jak
jsou, vyplývá z dovednosti je tak uchopit. Výsledek je tím přesvědčivější, že prostě je – bez možnosti
či potřeby o něm pochybovat. Válka. V. Nás. Je. Od počátku.
Kurátor výstavy: Barbora Kundračíková
// Zóny - Nultá léta ze sbírek GKK I Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech I 2. 7. - 28. 8. 2022
Výstava je věnovaná uměleckým dílům, která vznikla v rozmezí let 2000–2009 a je již čtvrtou výstavou tohoto typu mapující určité časové období. Před touto prezentací proběhly – ať už v prostorách GKK, nebo galeriích, které se do svého programu rozhodly zařadit reprízu naší výstavy – prezentace sbírkových předmětů z 60., 70.–80. a 90. let. 20 století. Tentokrát je výstava (i připravovaný katalog) rozdělena především s ohledem na média, která tehdy umělci užívali. Ukazuje se, že si svůj význam uchovávaly klasické výrazové prostředky jako malba, socha, kresba a grafika, ale že se v daleko větší míře uplatňovala fotografie, video či instalace. Někteří umělci starších generací dostali nové impulzy a jejich tvorba stále živě reagovala na vývoj současného světa, jiní přirozeně rozvíjeli svůj dosavadní styl. Nastupovala nová generace umělců, kteří se sice narodili ještě v závěru totalitního režimu, ale vyrůstali již v nových podmínkách svobodné společnosti a přirozeně se začleňovali do mezinárodních souvislostí.
Kurátoři výstavy: Jiří Machalický, Michal Lazorčík a Petr Krátký
//
Krátký rozhovor pro AvvY (Ateliér výtvarné výuky), kde jsem se v letech 2004 - 2005 připravoval na přijímací zkoušky na AVU pod vedením Jiřího Jandy
1. Jaká je Tvá vzpomínka, epizoda, citát, rada, která se Ti v souvislosti s AVVY vybaví?
Při vzpomínce na čas strávený v AVVY pod vedením Jiřího Jandy si nejvíc vybavím Jirkovu schopnost vyhmátnout z kresby to podstatné, co ji činí živou. Třeba cestou ponecháním nepřesnosti v kresbě, pokud má svou výrazovou kvalitu, nebo improvizovaným odklonem od plánu, pokud nás nečekaně zaujme nový motiv. Řekl bych, že jeho postoj byl opakem rutinnérství – jeho snahou bylo objevovat nové spíš než se utvrzovat v nalezeném.
2. Jaký byl Tvůj umělecký vývoj po AVVY a jak vypadá Tvoje tvorba dnes? Co Tě nejvíce baví.
Do atelíéru AVVY jsem začal chodit v rámci své přípravy na přijímací zkoušky na AVU, kam jsem byl přijat v následujícím roce 2005 do ateliéru kresby prof. Jitky Svobodové. Přestože byl můj prvotní zájem malířský, kresba tužkou na menší formáty se stala mým hlavním výrazovým prostředkem. Poměrně často jsem vystavoval, a právě samotný proces vzniku výstav a jejich koncepce pro mě postupem času znamenaly větší výzvu než prezentování samotných kreseb. Vzhledem k tristním finančním podmínkám v prostředí výtvarného provozu jsem postupně od spolupráce s kurátory a galeriemi ustoupil, několik let jsem nevystavoval a začal jsem se víc věnovat svým vlastním zájmům a zaměstnáním. Pracoval jsem jako restaurátor, lektor výtvarných kurzů nebo řidič kurýrní služby. Oživil jsem svůj zájem o letectví, v aeroklubu jsem prošel výcvikem pilota bezmotorových kluzáků. Ponořil jsem se do šachů, které v sobě spojují analytický a intuitivní přístup. V poslední době se také věnuji kresbě. Letos jsem po mnoha letech uspořádal samostatnou výstavu a na příští rok chystám další. Vracím se k výtvarnému umění, ale s větším ohledem na své potřeby.
3. Chceš se někdy podílet /lektorsky, organizačně/ na činnosti AVVY ? Tvůj pohled na věci by mohl naše studenty zajímat a obohatit.
Nějaké zkušenosti s vyučováním výtvarné tvorby mám, ale nikdy jsem to příliš nevyhledával. Přijde mi poměrně těžké vést druhé v rámci výtvarného umění, které není exaktní disciplínou. K vlastní tvorbě přistupuji intuitivně a většinou sám nevím, proč dělám to co dělám.
// Výstava PERLY SVINÍM v NAU Gallery prodloužena do konce září 2021!
Kurátor výstavy: Mikuláš Novotný
//
Ilustrace pro doprovodný program inscenace Koncové světlo. Premiéra 27. února 2020 na Nové scéně Národního divadla v Praze. Režie Jan Frič, dramaturgie Jan Tošovský
//
Článek od Radka Wohlmutha pro časopis Art&Antiques
Art+Antiques
Datum / 08. 03. 2012 Autor / Wohlmuth Radek Rubrika / portfolio
Čerstvě devětadvacetiletý Nikola Čulík představuje další důvod, proč brát vážně emancipační proces české kresby, který na naší výtvarné scéně v posledních letech probíhá. Je to autor nové generace, která jasně dokazuje, že tužka a papír, případně zeď, jsou pro současný životní pocit někdy mnohem autentičtější než tradiční olejové barvy a plátno.
Bylo by ovšem chybou vnímat ho jen jako kreslíře. Nikola Čulík (1983) skoro vždycky také maloval a zřejmě i malovat bude. Za sebou má sérii objektů z balzy či drobnou kamennou modlu u Turska, vyrovnávající deficit způsobený umístěním krucifixu v místě slavné pohanské bitvy. Přesto mu asi zůstane tuha souzená.
Ale ať se Nikola Čulík věnuje, čemu chce, vždycky je to trochu jiné, než se dá čekat. Tomu odpovídá i přístup k nové roli kurátora BLAHOBYTU, alternativního výstavního prostoru v barrandovském panelákovém dvoubytě, který spravuje. V lecčems totiž nápadně připomíná případ majitele proslulé cimrmanovské hospody Na Mýtince. V jednom případě už Nikola kvůli fóbii z větší koncentrace lidí zahajoval výstavu na balkoně a nepokrytě sní o tom, že přijde čas, kdy to zvládne pomocí skypu za zavřenými dveřmi svého pokoje.
Nikola Čulík je ale především aktivní umělec. Jeho výtvarné začátky provázeli malíři Jaroslav Valečka a Jiří Janda. Tři roky studoval architekturu na ČVUT. Na AVU, kde loni absolvoval, prošel ateliéry kresby, experimentální grafiky a konceptuální tvorby. Kromě volných věcí se věnuje také ilustraci. Má za sebou už pět knih, z nichž poslední – Osiřelý západ od Martina McDonagha – vydalo brněnské nakladatelství Dexon Art těsně před Vánoci, ale v šuplíku mu ještě leží například kompletní Erbenova Kytice.
Čulíkův příklon k ilustraci není náhodný. Je příznačné, že slovo a obraz u něj jdou ruku v ruce. A není to jen tím, že jeho práce mají zhusta podobu vizuálního deníku. Sám několik let intenzivně psal, a fakt, že tomu už tak není, může být jen důsledkem procesu, v jehož rámci text časem pronikl přímo do kreseb a oba způsoby vyjádření se staly součástí jednoho artefaktu. I před tím ale své práce pojmenovával a název pokládal za více než důležitý. V poslední době u něj dokonce kresba často spíš podtrhuje název, než aby tomu bylo naopak.
Podobná přesmyčka u tohoto autora platí ohledně malování. Snaha to co v kresbách zrealizovat v malbě jej provází dlouhodobě. Když získá sebevědomí, jde malovat, když ho to zklame, vrací se ke kresbě, aby se uklidnil. Jeho obrazy se tak dají vnímat i jako příprava na kresbu a on si to uvědomuje. „Malíři kreslí proto, aby dobře malovali. Já maluji proto, abych dobře kreslil,“ říká otevřeně. Ambivalenci, s jakou vnímá samotný proces malby, trefně vyjadřuje komplex slov: vaření, čarování, modlitba, močení a rýma, který v souvislosti s ní používá.
Expresivnější charakter jeho kreseb nyní nahradily kultivovanější „filozofické“ vody, což považuje za logické vyústění deprese, která neskončí provazem. Jeho současné introspektivní práce kromě slov navíc často doplňuje malý piktogram. Jejich síla a inspirativní potenciál, vizuálně vyplývající z vrstvené intenzity trojjediného schématu text-obraz-znak, je podpořená také precizností a bravurou, danou dlouhým putováním s tužkou, i schopností stejně tak citlivě jako přemýšlivě vnímat svět a vyrovnávat se s ním, kromě jiného, pomocí cynického humoru.
Od léta Nikola Čulík průběžně pracuje na rozsáhlé kresebné sérii, která zatím třikrát změnila název. Původní Maminku zahradnici nahradil uvědomělý apel Budeš tlustý prase, když budeš žrát tu marmeládu, aby přelom roku cyklus strávil jako Dům úchyla a jiné příběhy. Témata jednotlivých kreseb se různí, takže vznikají další cykly v cyklu, jimiž jsou třeba snové kresby; práce, které mapují proces a limity kreslení, ale i konceptuální obrazy jako například kresba, která neměla vzniknout. K letošnímu 2. únoru skrývala stará úřednická složka na tkaničku tři sta pět kreseb. Jejich prohlížení (ideálně s lampičkou a autorem) považuje Nikola Čulík za regulérní výstavu. Je to pro ně ostatně stejně dobré pojmenování jako každé jiné, protože těžko hledat vyčerpávající označení pro samotnou podobu cyklu. Zrovna tak to může být deník, soubor návodů k meditaci nebo prostě společnice.
Jednou z věcí, která k jeho pracím neodmyslitelně patří, je i letitý papír s razítkem ÚTIA ČSAV (Ústav teorie informace a automatizace), který Nikola dostal od dědečka-vědce. Na něj kreslí už od roku 2004 a děsí se doby, až mu dojde, což při jeho tempu může být zhruba za dva roky. Odhadem má k dispozici ještě asi šest set áčtyřkových archů. Jednu „chybu“ oblíbený papír, který se stal i spolehlivým identifikačním znakem, ale přece jen má. Právě jeho intimní formát, který celkem často vede diváky i recenzenty k označování jeho prací zdrobnělinami, je příčinou Čulíkova „napoleonského komplexu“. Popravdě řečeno, zbytečnou. Nikolovy kresby nejsou a ani nemůžou být malé, vždyť se do nich vejde celý svět. A nejen ten jeho.
