ÚVOD / CV / KONTAKT

NIKOLA ČULÍK






ILUSTRACE
Josífek / Kytice / Bible / Tamerlán musí zemřít / Oblaka Dabra / Orangutan v továrně / Adventures Of Spaceman Sam
Osiřelý západ / Gutta schreibt / K problematice viděného / Duševní / Ježíš na Šumavě / Barva z Kosmu

Vojtěch Šmíd: JOSÍFEK




























Josefův kult velkého penisu











Hvězdy a Matyáš











Josefova nejkrásnější vzpomínka na maminčino umírání











Mytyáš slavil











Ralfik Josefovi











Smrt v Benátkách (nad Jizerou? ..., třeba, když už jsme v Čechách)











Patriciova bederní rouška











Josefův dopis na rozloučenou se spolupacienty











Kristus je mrtvej











Proč se Josefovi v sauně špatně dýchá











Josef váží, určitě ne sebe si











Josef si myslí, že na početí nového života jsou nejlepší Seychely











Kdo se zlobí na Josefa











S Matyášem do Chile aneb iluze v přímém přenosu











Nerespekt, který nasere



















Josefův kult velkého penisu © Vojtěch Šmíd, 2002 No comment. . . . Josefův kult velkého penisu SMS pro Matyáše Óla José, amigo cheko ! Hvězdy a Matyáš Josefova nejkrásnější vzpomínka na maminčino umírání Matyášova vina Kryštof a jeho moc Matyáš slavil Josefova cesta do Číny Josef v dešti Ralfik Josefovi Smrt v Benátkách (nad Jizerou? …, třeba, když už jsme v Čechách) Patriciova bederní rouška Matyáš není chudák Josefův dopis na rozloučenou se spolupacienty Kristus je mrtvej Matyáši, budu zpívat! Proč se Josefovi v sauně špatně dýchá Pohádka pro děti, které se rády ptají Josef váží, určitě ne sebe si Josef si myslí, že na početí nového života jsou nejlepší Seychely Kdo se zlobí na Josefa S Matyášem do Chile aneb iluze v přímém přenosu Knoflíky lásky a Josefovo zdrhovadlo Josefova definice logiky Smrti se taky neptáme kdy, Matyáši Nerespekt, který nasere Vodič slečny Dary Josefovo rande s nápadníkem v SMS pro Matyáše Matyáš jako panic No comment. . . . Na silně oddechovém serveru se poznají dva lidé úplně náhodou. K přihlédnutí k frekvenci návštěv jednoho z nich by to náhodou mohlo být, ale existují v lidském životě okamžiky, které organizuje jakási síla, která se nazývá osud a sídlí někde hodně vysoko, někde mezi nebem a zemí. Dejme tomu, že ten jeden z nich, to z důvodů pozemštění, nese jméno Matyáš, a ten druhý, bez důvodů, Josef. Matyáš je prototypem mladého, krásného, charismatického a úspěšného mladého bisexuálního muže, který stojí pevně na zemi, je cílevědomý a tudíž velice zaneprázdněný. Josef je nedospělý čtyřicátník (tady jsme mu malinko ubrali, neb by to asi nepřežil), typem běžného Slovana k jeho věčnému vzdoru nepřijmutí se, nadprůměrně talentovaný v uměleckých směrech, což je v kombinaci s nízkým sebevědomým něco jako chlévový žlab plný kaviáru, i když celkem nový, neodřený, čistý, dostatečně hluboký, ale žlab, dvojsmyslně vtipný s darem zkratky, vlastník velkého mužství, což mají s Matyášem společné, nadtolerantní homosexuál a v poslední řadě závislý na alkoholu. Není Vám nápadné, že charakteristika Josefa je delší a obsáhlejší? Matyáš totiž zůstane po celý tento „výlev“ mimo přímé světlo. Jednak se nám to hodí, pak o něm stejně nic moc nevíme a ta nevědomost v souvislosti s jeho osobou je příjemně dráždivá, alespoň to Josef tvrdí. Jejich nepravidelná korespondence byla plná bonmotů, oduševnělého humoru a jakési svobody a nezávislosti. Podle Josefa ( ale my mu to stejně moc nevěříme ) mu ani tak nešlo o Matyášovu odpověď, jako o možnost se seberealizovat s pocitem, že bude pochopen. Prostě objevil kvalitního spoluhráče, který umí vracet jeho údery s právem je nevracet vůbec. Každá opravdová osobnost má kolem sebe ráda volný duchovní prostor bez omezení, ale spolčení s Josefem nese riziko ztráty svobody vlastní a o tom to vlastně celé je. Na jejich první setkání Josef nikdy nezapomene a to i s tím vědomým, že to možná bylo jejich setkání poslední. Je zajímavé, že nad jeho vizuální podobou Josef nikdy moc nepřemýšlel, až ho to samotného překvapilo, a na to setkání šel v totálním klidu. Prostě šel na sraz s člověkem, nic víc a už v žádném případě míň. Pak se to stalo a Josefovi se v tom okamžiku podlomily kolena. Před ním stál prototyp jeho představ o dokonalosti, na které se čeká celý život v čekárně na věčnost. Proč není šerednej, nebo aspoň průměr, honilo se mu hlavou. Tak tohle je průser. . . Ten večer před Josefem neseděl jenom Matyáš, ale i modrooký Tomáš, který svým kouzlem osobnosti lámal srdce bez ohledu na pohlaví a bez ohledu na pohlaví ho zlomil i Josefovi, úchvatný černovlasý Martin se svojí dokonalou postavou, zarostlou hrudí a funkovým projevem nejen při tanci, model Karel, který nevynechal jedinou příležitost mu říct, že ho má rád, naposledy po telefonu z New Yorku, kde fotil titulní stranu na americkej esqaier a kde se i oženil, hrabě Tomáš Grottenburg, který ho při každém jejich setkání objal tak, že v tom objetí Josef málem zabloudil, Dara, kterou bez ohledu na pohlaví miloval zase on a brácha Richard s jeho dokonalým image, smyslem pro humor a vnitřní podobností s Matyášem. Všichni seděli na jedné židli před ním v hospodě u Drápala a chudák Matyáš ani netušil, co svojí existencí v Josefovi probudil. Všechny ty v alkoholu utopené Josefovi city znovu ožily a on stal jejich terčem. Teď by vás určitě zajímalo, jak to probíhá dál. Tak Josef se už dost dlouhou dobu nedotknul skleničky, vrátil se ke zpívání a stal se uznávaným jazzovým sólistou, žije sám, ale v jeho obydlí by jedna židle dávno nestačila, SMS zprávy o svém stavu posílá stále na jedno a to samé místo. A Matyáš? Prostě existuje dál a možná že do této chvíle netuší. . . Josefův kult velkého penisu Jedna židle, jeden společný znak s výjimkou Dary, které příroda nenadělila roli dárce, ale příjemce, kterým se v podstatě může stát každý, ale ne každý rodí. . . Jedna židle, jedna rada velkých penisů, jeden Josefův spouštěč neovladatelné sexuální žádostivosti. Možná, že teď některý z vás zapochybuje o jeho žebříčku hodnot a nazve ho velkým čurákem, ale to si Josef opravdu nezaslouží. Kdyby si dal inzerát znění „hledám přátele, velké mužství podmínkou“, tak zapochybujeme i my, ale tady šlo především o duchovno, které Josefa s těmito nadsamci spojilo, ale i kdyby původem byla jen hezká tvář, bylo by to pro Josefa opravdu žalostně málo a tady se ho musíme zastat. Svoji nadprůměrnou vybavenost si Josef dlouho neuvědomoval. Srovnání, ke kterému docházelo v jeho dětství při pozorování svého koupajícího se otce, ho přivádělo spíše k úžasu než závisti. První situaci, kdy si začal uvědomovat svoji výjimečnost, zažil na internátu učiliště, kde si z hecu se spolužáky měřili ztopořené pinďoury a ten večer se stal pro Josefa vítězným. Kult velkého penisu byl ale tenkrát zastíněn jinými klučicími schopnostmi jako je kouření cigaret, falšování omluvenek a nebo oblbování druhého pohlaví. A to bylo lepší úd, a obzvlášť ten ztopořenej, na veřejnosti spíš neukazovat. Naštěstí měl Josef ještě jiné přednosti. Uměl nádherně zpívat, skvěle lyžoval, uměl parádně namalovat nahatou ženskou s velkejma kozama v kozačkách na vysokém podpatku, což byl pak na vojně u mazáku žádaný stimul při onanii a Josef nestačil plnit rozkazy. Když jsme u té vojny, tak by byla škoda se nezmínit o Jirkovi a Petrovi, s kterými Josef založil hudební trio „Kamarádi“, se kterým pak sbírali jednu cenu za druhou na armádních soutěžích umělecké tvořivosti. Jednou se takhle vraceli z vystoupení v nedaleké fabrice na útvar a cestou Jirka navrhnul, že když jsou ti kamarádi, měli by si navzájem prozradit své nejtajnější tajemství, a hned sám začal. To jeho bylo o hříchu, který spáchal se sestrou své manželky a je to poprvé, co to kdy komu řekl. Petr ho sice moc netrumfnul, ale určitě se mu hodně ulevilo, když jim prozradil, ze se u něj nepovedla obřízka a proto chodí do sprch poslední, protože se za to hrozne stydí. Josef si své tajemství nechal nakonec: “Jsem na kluky! “ Ale projevy překvapení a lítosti se nekonaly a vše skončilo tím nejnepředpokládanějším způsobem - grupáčem ve třech ve zkušebně. A od té doby ještě mnohokrát. Obzvlášť Jirka si liboval v orálu, tedy s využitím úst Josefa. A tak do zkušebny chodili častěji i bez Petra. Poprvé se Josef setkal ještě s něčím větším než má on a díky tomu se také už necítil tak osamocený, ale i jeho sebevědomí, aspoň v této otázce, se dostalo do zdravé podoby. Teď se ale vrátíme na začátek k jedné židli a otázce vlivu velikosti přirození na charisma osobnosti muže. Josef nám ze své zkušenosti řekl, ze se ještě za svoji kariéru nesetkal s osobností, která by ho oslnila jako celek s malým … . A to se třeba o rozměru dozvěděl až dlouho po seznámení. Že na tom něco je si myslíme také, ale půjdeme dál. Jedna část mužské populace s oblibou, ale jakoby v sebeobraně tvrdí, že na velikosti nezáleží a mluví přitom o morálce, nevzdělanosti, povaze, svědomí, pornografii, inteligenci, povrchnosti, náboženství, a my si můžeme být jistí, ze za tím vším je závist, zakomplexovanost, zlost a malé sebevědomí. To vše má bezesporu vliv na celkový vývoj osobnosti a tady jsme u toho. Určitě jsou výjimky a nemusíme chodit daleko. Třeba sám Josef. Ale Josef je vůbec kapitola sama pro sebe a my ho chtíc nechtíc musíme vyjmout z všeobecného vzorku populace a do budoucna s ním nepočítat v průzkumech čehokoli. Teď bychom rádi k našim úvahám přizvali Matyáše, aby nám naše společné poznatky buď potvrdil, ale třeba i vyvrátil. Jako jeden ze zástupců nadsamců o tom ví své, ale raději ho necháme stále zahaleného do jeho tajemnosti, vyplývající z nedostatku dat, které nám stále tají. A když už nic jiného, tak výjimka potvrzuje pravidlo a s tím už se nedá nic dělat. Toto krátké povídání o Josefovu kultu velkého penisu zakončíme rčením „kdo s čím zachází, tím také schází.“ A záleží na každém z vás, jak si to vysvětlí. Ale něco na tom je, ne? SMS pro Matyáše Intenzivní vzpomenutí na Matyáše přichází na Josefa ve chvílích, kdy se mu u srdce nahromadí emoce z té části mozku, kde vzniká zamilovanost, ale tím máme namysli celou šíři pocitů lásky a radosti z existence podmětů, které ji naplňují. Známe Josefa a víme, co s ním provede prosluněná procházka pestrobarevným podzimním parkem, Vivaldi rozprostřený v notách v prostoru kolem něj nebo pohled na nemotorná lidská mláďata. Tu zahlcenost pak smíchá do holé věty „mám Tě rád“, kterou pošle v SMS Matyášovi a pocítí zvláštní úlevu. Matyáše tím ze začátku uváděl do rozpaků, protože člověčí přirozeností je projevy náklonnosti vracet a neutralizovat tak pocit vlastní zavázanosti. Josef je ale ve svých projevech tak spontánní, že to jde jen velmi těžko, a tak to Matyáš vzdal a o to víc si hlídá frekvenci svých bezprostředních vstupů do Josefova života. Už jsme se chtěli Matyáše kolikrát zeptat, co vůbec k Josefovi cítí, ale máme trochu strach se dozvědět víc než Josef a někdy neznat odpověď je jednodušší. Óla José, amigo cheko ! Do Chile odlítal Josef po smrti otce v jednadevadesátým za svým bráchou, který už je po těch sedmnácti letech víc chilan než čech. V Evropě ho pak už nic nedrželo a táta stejně říkal, že zeměkoule je pro každého a jenom ty zasraný komunisti měli jinej názor a začali stavět průstřelný ohrady, aby nemohl nikdo ven. A byl to on, kdo první Josefovi řekl, ať letí, jen se toho chudák nedožil. Mít za komoušů bráchu v Chile nebyla žádná sranda. A o to je větší paradox, když po sametu vyšlo najevo, že Honeckerova dcera je tam vdaná a ten zkurvenej Erik si tam utek i umřít. Všechno je na hlavu postavené a obzvlášť v životě Josefa by se na tom dalo stavět. „Si“ a „no“ – jediná slova, které španělsky Josef uměl když opouštěl starý kontinent aeroflotem z Vídně přes Afriku a Buenos Aires do Santiaga. „Jak můžeš letět do Chile? “ říkal mu každý. „To se nebojíš, že tě tam zastřelej? “ Ale brácha v pokynech o výstroji na cestu o neprůstřelné vestě nic neříkal a sám kousek od La Monedy přežíval několik let. Josef měl strach z něčeho úplně jiného, z bratrových výčitek. A ty on ovládal perfektně. Ve skutečnosti k tomu došlo jen jedenkrát. To když mu jednou vožralej v El Kisku v rybářský hospůdce řekl, že se vlastně jejich máma jen díky jemu utrápila a ta rakovina byla jen důsledek těch věčných stresů. To obvinění si tenkrát Josef nestačil plně prožít, protože pak bratr spadl ze židle a rozrazil si hlavu tak, že ho Josef musel odvézt do Valparaisa na šití. Po třech měsících nastal problém, jak zlegalizovat Josefův další pobyt v Chile, protože měl jen turistické vízum a to platilo maximálně čtvrt roku. Na cizineckém úřadě byli až překvapivě vstřícní a navrhli mu dvě možnosti. Složit čtyřicet tisíc dolarů na konto v bance brácha ve své milé skrblosti odložil pro případ, že nevyjde možnost druhá – oženit se s chilankou. Někdo by si tím mohl vysvětlovat jakou hodnotu má pro něj lidský život. Ale to tak vůbec není. Jen byl od přírody trochu sobec. Alechandra Chimena Ramos Kona, typická chilská krasavice s bujnou kudrnatou černou kšticí, prodavačka u Cacharela, kde bratr dekoroval výlohy, s tím souhlasila asi jako když uvolňuje místo v autobuse starší osobě, ale s tím, že už stejně vystupuje. Za čtrnáct dní se stala manželkou teplého Čecha. A při obřadu dojemně plakala, ale Josef věděl, že to je u ní jen další díl argentinské telenovely, a tak to sám udržel. Tím se pro Josefa otevřela cesta k latinskoamerickému poznání, které nedopadlo zrovna šťastně, ale to si necháme na jindy, protože by u vás došlo k prudké změně nálady, i když třeba Matyáš nám to nedoporučuje vůbec. Hvězdy a Matyáš Zrovna včera přišlo z nespavosti na Josefa vzpomínání a jedna věc ho vyděsila. Nemohl si za boha vzpomenout na Matyášovu tvář. Že si nevzpomněl na jejich poslední setkání je u Josefa jako nedůležité v mimočasové sféře. Ale tohle …? Josefa tato záhada úplně omámila a cítil něco podobného, jako když přemýšlí o nekonečnu a smrti. Matyášova nedosažitelnost a smíření se s ní. Josef se nedotkne konce, Josef zemře a jeho žádost se ponese dál na miliardách nesplněných lidských přáních. Aspoň záblesk tvarů jeho obličeje … Josefa rozbolela hlava, stál u otevřeného okna, dýchal čerstvý vzduch, koukal na hvězdy a najednou ho uviděl, vzpomněl si. Josefova nejkrásnější vzpomínka na maminčino umírání Maminka umřela ještě před revolucí a Josef to dodnes nese jako velkou křivdu. Bože, jak ta nenáviděla komunisty. Josef si pamatoval jak řvala radostí a nadšením, když naši v hokeji porazili Rusáky. To nebyl řev, to byl vítězný ryk na oslavu svaté pomsty. A tenhle ryk mu v roce osmdesát devět chyběl. Tenkrát byl Josef poprvé ženatý s ostravskou lesbou, kterou maminka nikdy neměla ráda a ani k tomu neměla důvod. Tenkrát ta jejich svatba byla útěkem z jejich momentální samoty. Jarmila byla zakladatelem jeho fan klubu, když byl Josef poměrně neznámým pop zpěvákem. A ten nápad se vzít vzniknul na jedné vožrávačce u dvou koček, když za ním poprvé a naposledy přijelo pár fanoušků do Prahy. Maminka to celé brala něco jako falešnou březost a moc dobře věděla, že je to jeden z dalších jeho úletů, ale z pohledu společenských norem neškodných, ba naopak. Josef ač homosexuál miloval ženskost, ale tu u Jarmily postrádal a tak jeho jediný důvod k obdivu vzal za své. Za krátkou dobu začal být na Jarmilu přímo alergický. Prostě žil s chlapem bez penisu a s ohledem na to jakou má penis v jeho životě hodnotu to pro něj bylo silně frustrující. Na maminčiny poslední dny odjel Josef sám, protože by přítomnost Jarmily v domě, kde se umíralo, nutilo k ohledům a na ty už nebyl čas. Maminka se za své umírání hrozně styděla a Josef jí nechtěl vidět se trápit. Seděl u ní nepřetržitě dvacet čtyři hodin v čekání na záblesk její mysli a pak povídal a maminka odpovídala pohledem. Ty její nádherné oči se smály a v tu chvíli byl Josef poprvé svědkem toho čemu se říká smíření. Když jí den před tím, než ji dovezli do nemocnice počůranou omýval žíňkou jak malé dítě, uslyšel naposledy její hlas. Když po několika dnech z ničeho nic promluvila „Josefe, ty jsi tak hodný kluk.“ A on věděl, že mu odpustila. Matyášova vina Ze začátku Matyášovy SMS Josef podroboval pečlivému rozboru možných skrytých významů, protože nevěřil té zdánlivé textové strohosti v absenci emocí a upravoval si je do svých představ citově závislého. V podstatě si myslíme, že kdyby ve své zprávě použil Matyáš jen samé apostrofy, byl by pak Josef plně ukojen a nasycen. Byla to nejistota a naděje, co ho držela v napětí a pomáhala mu na jevišti vytvářet jazzové improvizace, které přecházely do druhé dimenze slyšitelnosti. Jeho hlas rozpouštěl melodii do atmosferické melancholie a slzy příjemců vyrážely neovladatelnou samospouští do jejich bezbranných klínů. Josef nikdy této své schopnosti nepřikládal zvláštní význam, ale uvědomoval si ji, jen si ji uvědomoval a vědomě pouštěl do lidí, kteří ho poslouchali. Jeho koncert pak pokaždé končil všudypřítomnou vystrašeností ze ztráty vlastní sebekontroly a v tom byla Josefova síla, Matyášova vina. Kryštof a jeho moc Už ani Matyáši nevím, jak je to dlouho, ale v mých vzpomínkách zůstane svět pohádkových příběhů pod peřinou jako to nejkrásnější, co si hýčkám a opatruji. Teď by se mi literárně hodilo pokračovat „na sklonku mého života, kdy se ohlížím za …“, ale je mi teprve čtyřicet pět let, a tak raději zůstanu u těch pohádkových příběhů. Povím ti tedy jeden Matyáši o Kryštofovi a jestli si ho vymýšlím nebo ne? ? ? „Pomalu se, prosím, rozlučte, vše je připravené.“ Paní Hamplová mu něčím připomínala mámu. V tom jejím hlase bylo cítit bezpečí, pohodu, klid a odpuštění. Nikdo jiný neumí odpouštět tak jako mámy. Ta Kryštofova umřela na lůžku pod nemocničním oknem, kde na ní pražilo slunce. Táta tenkrát strašně brečel a dusil v sobě vztek. „Ani ji nedali napít“ sténal bezmocně. Ta bezmocnost co provází celý život, a se kterou se Kryštof nikdy nedokázal smířit. Poprvé ji pocítil nad Lumpem. Lump bylo černý kotě, které našel o prázdninách u dědečka na půdě. Tahal ho sebou celý den a Lump nepřetržitě mňoukal o pomoc. Večer ho polomrtvého uložil do krabice od bot a ukryl k sobě pod peřinu. Ráno našla maminka Kryštofa celého ubrečeného, jak drží to malé černé mrtvé nic a potichu mňouká. Na tu chvíli Kryštof nikdy nezapomněl a pokaždé se mu ta vzpomínka vracela, když v sobě cítil tu tupou a bolestnou nezměnitelnost. Kryštof si nemohl vzpomenout, v kterých novinách ten inzerát našel. „Dům na začátku cesty Vám umožní se rozloučit podle Vašich představ. Klidné prostředí, ohleduplné jednání, lékařský dohled a odchod bez návratu zaručen. Volejte 24 denně. Paní Hamplová, správce.“ Ruka se mu klepala, když vytáčel číslo. Nevěděl jaký je den, jestli je ráno nebo večer , bylo mu strašně blbě, měl depku a kolem něho jen skleněné náhrobky z prázdných lahvi. Kolikrát se už rozhodnul přestat, kolikrát začínal. Ty závratné starty , kariéra , postavení , peníze, sláva a pak zas dolů na ulici do blázinců a léčeben. Ten inzerát našel v pozvracených novinách vedle postele. Už si vzpomněl. „Pozvěte jenom ty, kteří vám odpustili, nebo aspoň chtějí, kterým jste odpustil“ a pak se paní Hamplová odmlčela, „to víte, peníze nevracím, je to ve smlouvě.“ Dům na začátku cesty byla stará secesní vila, která stála na osamoceném místě, ničím a nikým nerušena, jakoby omylem. Od vlakové zastávky šel Kryštof podle plánku, který mu paní Hamplová poslala poštou. Bude lepší se nikoho neptat, znáte lidi, připsala do kouta, ale Kryštof stejně nikoho nepotkal. Přijel o den dříve, aby se s paní Hamplovou domluvil o jídle, čase a tak, ale stejně měl v ceně dvě noci, jednu na rozmyšlenou. V devět hodin ráno ho přišla paní Hamplová vzbudit. Venku foukal vítr a padalo listí, ale Kryštof měl podzim možná nejradši. „V jedenáct se začnou sjíždět, tak se koukejte dát do pucu a nemračte se.“ Čas, ten tady utíká moc rychle. První přijel brácha s malým Štěpánem. No při svých 185 centimetrech už malý nebyl, ale nějak mu to už zůstalo. Byl první a poslední, vymodlený. Tenkrát to jeho narození děda s babičkou oslavili pádem do potoka když se vraceli pěkně cáknutý z kravína. Byl jejich první a poslední vnuk, Kryštofův synovec. „Na tu svoji akci sis nemohl vybrat větší prdel“ smál se Štěpán už ve dveřích. „Táta si doma zapomněl mapu a brblal celou cestu. Prý máš štěstí, že sem jede poprvé a naposled.“ Štěpán měl stejný humor jako Kryštof. Byl černý, ale ne zlý a polopatický. Ne každý mu rozuměl a byl základem jejich zvláštního spojenectví. Stůl se pomalu začal zaplňovat. Víťa Fousek ze základky a spolubojovník za práva homosexuálů, tlustá Alena, sestra z bohnického detoxu, s kterou probrečel tolik nocí a někdy nebylo poznat, kdo z nich dvou má absťák, teta Eva, která už tři roky plete jednu a tu samou šálu, protože jí to uklidňuje a sama už neví, kde jí je začátek, Darina, dnes populární zpěvačka, což bylo Kryštofovi jedno, tanečník Martin a jeho maminka Františka, která je novinářka, píše do bulváru, je nad věcí a má z toho srandu, Tomáš s krásnýma očima, který je pozitivní i jako člověk, Naďa Šindelářová, s kterou Kryštof chodil v noci sbírat na tramvajovou zastávku vajgly, protože za komoušů nebyly nonstopy a oni to přeci bez cigaret nemohli dořešit, abstinent Venca, který stále vypadal jako po flámu a jeho heslem bylo „nepiju devět let a ještě jsem nevystřízlivěl.“ U stolu chyběla jenom Bea, která nikdy nikam nepřišla včas, pokud vůbec přišla a Kryštof věděl, že jí do toho přišlo něco strašně důležitého, něco, na co jí stačila její fantazie. Dům na začátku cesty byl nasáknutý vzpomínkami, které možná budou vzpomenuty naposled a tak každý smejčil ve své paměti a Kryštof odevzdaně poslouchal. Paní Hamplová měla pravdu, čas tady utíká opravdu moc rychle. Bylo to parádní odpoledne. Přesně takové si Kryštof představoval. Vzpomínalo se na ty, co s nimi nemohli být. Tátu, který mu napsal dopis než šel spát a srdíčko mu už ráno nedovolilo se probudit, maminku, pro kterého byly ty její poslední dny co se o ní staral ty nejkrásnější, na Jima, starého mrzutého psa, kterému táta nechal píchnout injekci a on si pak odběhnul chcípnout za chalupu, na dědu, který byl se svojí holí postrachem celé ulice, kde bydleli když byl Kryštof malý a jak byl smutný a naštvaný, když mu ráno oznámili že umřel a on si pak nemohl dostavět loutkový divadlo, na pražskou babičku, která se podivovala nad šesti kostkama cukru, které si před ní hodil Kryštof do čaje a kolik prý musejí za rok prodělat na cukru, na starou paní Jurašukovou, která na pastvu chodila s plackou vodky a kozou, na Honzu Glacnera, který se předávkoval a pak se utopil ve vaně v ten den, co s ním měl Kryštof sraz, ale přišel o vycházku, protože ho chytili jak kouří v nepovolený čas na léčení v Červeném dvoře, na Richarda ze Saintiaga de Chile, který už nesehnal letenku a tak aspoň za sebe poslal video kazetu na které brečí smíchy. Ten den se chýlil ke konci. Ještě podání ruky, ještě pohled z očí do očí, ještě jedno objetí, jedno ohlédnutí a pak Kryštof zůstal sám na dřevěné verandě, dokud se motory nepřestaly hlásit ke své existenci. Paní Hamplová mezitím sklidila ze stolu a z kanceláře přinesla infuzi. „Měl jste Kryštofe opravdu krásný den a že jsem jich tu zažila. Chcete zavřít okno? Už bude půlnoc a já ještě musím zavolat doktora.“ Tu jehlu Kryštof vůbec necítil. Paní Hamplová byla promovaná zdravotní sestra a léta pracovala na jipce. V domě na začátku cesty má prý větší klid a hlavně už nechtěla být ve stresu. Paní Hamplová za sebou zavřela dveře a Kryštof zůstal sám. Seděl v pohodlném ušáku a měl zavřené oči. Dnes poprvé pocítil co je to mít M O C. Pravou rukou pomalu pustil infuzi a jen tak potichu Z A M Ň O U K A L. . . . . . . Matyáš slavil Jediný datum narozenin, který si Josef pamatoval, byl první duben, kdy se narodil jeho bratr. Richard byl aprílové dítě a na to se prostě nedalo zapomenout. Ríša byl výjimečné dítě svým vzhledem a tak nějak si Josef vždycky představoval malého prince, naivního a noblesního zároveň. Co příroda zapomněla dát Josefovi, a v tom si myslíme, že má Josef plnou pravdu, tím štědře obdarovala Richarda. To co na jiných dětech vypadalo komicky, zrzek a pihy, to umocňovalo jeho nevinný půvab a odzbrojující roztomilost. Josef ho měl rád, ale neustále žil v komplexu z toho, že vchodové dveře do pestrobarevného interiéru jeho duše upoutají až na druhý dojem. Jeho celý život byl vlastně jeden velký druhý dojem. A i přednosti, které měl se svým způsobem daly nazvat zadnostmi. To všechno bylo nic ve srovnání s Matyášovou bránou, kterou se nevchází, ale vstupuje, a před kterou zatím Josef čeká. To zatím je jako tajný kód jejího bezpečnostního zařízení, za kterou Matyáš pořádá slavnosti. Minulý týden přišla Josefovi SMS, že se pár dní neozval, protože slavil své narození ve společnosti svých přátel v atmosféře plné milých slov prosycené láskou a úctou. To bylo poprvé, kdy se Josef ve svém čekání rozbrečel. Josefova cesta do Číny Celých dvacet pět let ji oddaloval. Celých dvacet pět let ji nechal vláčet ve svojí pohodlnosti k tomu, čemu se říká jednou pro vždy. A on si tak nerad lhal. Lhát sám sobě je to nejhorší, protože zas jenom já znám pravdu a pak už je to jenom o zešílení, pokud si uvěřím. Každý den byl svědkem toho, co se na ni dá najít a on chtěl víc, chtěl hledat. Minulý měsíc napsal bráchovi. Ten den se před ním všechno bortilo. Najednou si připadal strašně sám a tolik potřeboval, aby mu někdo rozuměl. Aby mu někdo řekl, jak to má těžký, že to dokáže. Napsal o tom, jak moc chce, ale … „Nikomu tady nerozumím. Nesouhlas tady obnáší se vystavit agresi a té já neumím čelit. Je to utrpení tlačit tu tíhu někam před sebe obklopen stereotypem tý hnusný všednosti. Každý den pořád dokola na dně. Prosím tě o pomoc, abych přežil. P. S. : Ten mobil, abych ti aspoň posílal SMS si tady asi nikdy nepořídím. A šetřit z ničeho? Jsem rád, že nechcípám hlady.“ Ten balíček mu přinesla paní Šánderová. Věděla o jeho starostech, znala všechna jeho přání, a tak tušila s ním, co se skrývá uvnitř. Kolikrát ho utěšovala, že se dočká, že na něj nezapomněl a teď ho drží v ruce. Brácha ví, co ho jeho rozhodnutí stálo a jak je těžké jít za svým cílem. Určitě to bude … Odstraňoval vrstvy papíru a ruce se mu chvěly nedočkavostí. Pomalu odkryl víko, pod kterým se skrývá to, čemu se říká láska a pochopení, bratrská pomoc. Seděl na posteli obklopen pestrobarevnými balíčky čínských polívek a snad brečel radostí. Jedno ale věděl určitě, brácha ho má rád! Na přiloženém lístečku uvnitř bylo napsáno: „Jestli tvůj problém je, že nemáš mobil, tak je to paráda, ne?“ Josef v dešti Jakákoliv závislost je pěkně na hovno. A podmínit si život čímkoli, na to je Josef expert. Od úspěchu přes vanilkovou zmrzlinu, pořádnej penis, partnera, black music, lásku, internet, humor až po cigára. A to není zdaleka všechno. O chlastu jsme se nezmínili, protože u Josefa patří zatím jako jediný zástupce do skupiny likvidátorů a už by to byla jen sebevražda, která by ho mohla definitivně nahradit. Ano, Josef se zpíjel do nevědomí, do světa bez myšlenek, když už ta jejich bolest začala být nesnesitelná. Od svého narození se neustále motá v bludišti hledaje východ ze svého já a dodnes se nenašel. Toho dne co poznal Matyáše se jeho zamračená duše zatáhla a z vláhy jejího deště čerpá sílu odolat pokušení se ztratit sám sobě. Je to tak prosté … Ralfik Josefovi Ralfik byla jeho přezdívka na rádoby seznamovacím internetovém „bordelu“ o čtyřech místnostech podle orientace. Záměrně jsme nenapsali sexuální, protože podle nás tam spíše jde o orientaci jako takovou, to podle toho kdo kam trefí, nebo chce trefit, muži, ženy, gayové a lesby. Teď nám trochu nedochází proč gayům je odepřeno mužství a ženství lesbám, ale asi je to jenom naše slovíčkaření, nebo malichernost. Každého vetřelce z jiné místnosti poznáte podle barvy a tak heteráckého zbloudivce podle černé, nebo zvědavou lesbu prozradí růžová. Josef při každé návštěvě z druhého břehu zpozorněl a hlavně černá mu vysílala signál do rozkroku, na který okamžitě reagoval „nevinným“ pozdravem. Ralfikova odpověď byla stručná: „Jsem na baby, ale chtěl bych to zkusit s chlapem …“, pro Josefa neodolatelná výzva. Měsíc se očuchávali odpovídáním na vzájemné vzkazy a Josef se dozvěděl, že Ralfik je vlastně Jano ze Slovenska a studuje medicínu. Na koleji bydlí se svoji přítelkyní, se kterou chodí šťastně tři roky, strašně na ni žárlí a občas propadne svíravému podezření, že se mu někde kurví a to pak Josef pozná podle toho, že se z milované Janičky zničehonic stane stará svině. Ten den Janička odjela k rodičům do Žiliny a pro Ralfika se ten den měl stát dnem poznání. Sraz měli v devět večer u tržnice a Josef na něj šel na rozdíl od setkání s Matyášem pěkně nervózní. Tady nešlo o opojení z ega, ale o prachsprosté ukojení sexuálního pudu. Ralfik ve svých stránkách uvedl, že je postavy střední a pro velikost svého údu zvolil průměr, což už jen toto hodnocení budilo u Josefa podezření. Josefův pesimismus udělal ze střední postavy pokročilou obezitu a z průměru ubohého šulínka. Něco jiného je, kdyby se z hřebce vyklubal býček, což je aspoň hmatatelné. Ale co s maličkostí … Na sraz Josef dorazil o deset minut později, ale tváří v tvář realitě mu blesklo hlavou, že neměl dorazit vůbec. V kresleném komixu by bylo jméno Ralfik pro macatého obra pro zasmání, ale v případě Jana to bylo na rozhraní, ale spíš k pláči. Josef bleskurychle zhodnotil situaci a své nastávající počínání zařadil někam mezi bobříka odvahy a zkoušku, kam až může dojít pod hranici svých nároků a vkusu. Cestou k němu domů myslel na Matyáše, ale nesrovnával, což by se ani při velké snaze nedalo. Chtěl se jenom pokusit posunout svoji laťku níž, v tomto případě hodně hluboko, aby ho platonická zamilovanost do Matyáše tolik nebolela. Vzpomněl si i na kurvy z E55, které těla sčítají jen jako kusy a navíc jim je nevolno snad už jenom při menstruaci a i o tom by se dalo diskutovat. Josef si domů vedl statného tovaryše na zaučení, ale nebylo mu u toho zrovna nejlíp. „Tak půjdem na to …?“ A Ralfik se smyslně rozvalil na pohovku. Josef se ještě zmohl na praktickou myšlenku, kam půjdou na tu malou pohovku ve dvou a prozíravě ulehnul na koberec. Josef původně plánoval krátký výklad homosexuálních technik, ale Ralfik už měl plnou pusu práce a Josef ani nestačil postřehnout, že je slipy se nalézají někde u kolen. Ten pohled jaký upíral Ralfik na Josefův penis se dá těžko popsat, protože ho doslova a do písmene uhranul. Josef si pamatoval jak byl jako malý kluk nervózní u onanie a jak spěchal, aby ho náhodou nenachytali rodiče, jak si to dělá v dětském pokojíku pod dekou. Tak podobně kmitala Ralfikova ruka a Josef cítil, že už za chvilku bude. Ralfik nabíral podobu do vytřeštěnosti a v tom okamžiku pulsující výstřiky zasáhly jeho obličej. Na chvilku jakoby Ralfik zkameněl a semeno mu pomalu stékalo po bradě na koberec. To trvalo snad jen okamžik a pak polohlasem řekl: „No nebylo to špatný, ale se ženskou je to lepší …“ Smrt v Benátkách (nad Jizerou? …, třeba, když už jsme v Čechách) To snad proboha musel ten Thomas sám prožít nebo až čtenář, který se začne topit a lapat po dechu při jejím čtení přestane věřit v její smyšlenost a zapochybuje o Mannovy samotném. Josef už jako malý kluk cítil při jejím čtení jakoby zlou předtuchu své podobnosti se stárnoucím mužem a ve svém nepochopení mu rozuměl. Kolik muselo uběhnout let, aby sám nasednul do gondoly a vyplul na hladině příběhu spolu s Matyášem. Zrovna před chvilkou vhodil do schránky dopis, ve kterém Matyášovi píše: „Ty texty, kterými se prolínáš, se pro mě staly velkou radostí, potřebou a úlevou. Jsi všude kolem mne, usínáš i probouzíš, ale nedotýkám se Tě. A v mých představách u onanie jsi ani jednou nebyl. Něco podobného jsem ve svém životě ještě nezažil a sám se v tom chvílema nevyznám. Ono mi opravdu Matyáši stačí, že jsi a fakt s tou tvoji podobou neustále zápasím s pamětí a ani ty hvězdy mi nepomáhají. Konkrétno v tvém případě u mě pozbylo platnosti a tak větu kdy se uvidíme? Ode mne neuslyšíš, ikdyž bych si to moc přál, ale to bych se o něco připravil a to něco? Proboha, to kdybych věděl, můj úžasnej člověče, buď! ! !“ Té smrti, kterou ten příběh vrcholí se Josef nebojí, protože tam na té pláži to nebylo o umírání, ale o osvobození a zatím je to u Josefa nesvoboda, co ho nutí dýchat v rytmu jeho tepu. Zatím? To už jsme někde slyšeli … Patriciova bederní rouška Zjevil se mu v podvečer na rušné ulici v La Provenencii. V tom davu se nedal přehlédnout a Josef při pohledu na něj strnul. Měl na sobě narvané rozervané džíny, bílou rozevlátou košili rozepnutou nedbale až k pasu nabízející jeho chlupatou hruď a jeho krok provokoval samčí pýchou. Jejich pohledy se střetly v běžném intervalu anonymně míjejících se lidí, ale pro Josefa se zastavil čas. V té setině okamžiku prožil vzrušení jako kdyby myslel na sex při pohledu na polonahé tělo ukřižovaného Krista a měl chuť se dotknou místa pod jeho bederní rouškou. Posvátný obdiv a opovržení sebe sama. Kdyby tenkrát odolal tomu silnému nutkání se ohlédnout bylo by dnes všechno jinak. Ten Josefův sex symbol tam stál a usmíval se na něj. „Óla komestas?“ Josef ještě tenkrát moc španělsky nemluvil, ale ten pozdrav „ahoj, jak se máš“ slýchával denně mnohokrát. Zmohl se jen na úsměv, ale slovo by stejně v tom překvapení nevypravil. „Jo soi Patricio i tu?“ Josef byl zaskočenej, že si nemohl vzpomenout ani na své jméno. „Tran kilo amigo, kieres kon migo tomar kafe?“ To je snad pozvání na kafe, došlo Josefovi a skoro vykřiknul „SI“! V té kafetérii seděli skoro hodinu, ale o čem mluvil Patricio, a on mluvil stále, dodnes neví. Jen si pamatuje, že jeho hluboký hlas mu vjížděl pod kůži a kousek po kousku se propadal skrz jeho pohled do slepé zamilovanosti. Intenzita jejich dalších setkání se podobala nepředvídatelnosti zemětřesení, které bylo pro Chilany samozřejmostí, ale přišlo si kdy chtělo a to čekání spojené s napětím se stalo součástí jejich života. Časem se ho Patricio zmocnil v tom širokém slova smyslu a Josef začal žít dvojím životem. Ve dne spořádaný a slušný člověk, večer vláčen tunelem sexuálních požitků. Jednou to Josef nazval svojí sexuální revolucí, ale tehdy to prožíval jako změnu k horšímu. Vlastnil sice atrakci typického evropského Slovana – modré oči, poloblonďaté vlasy a světlou pokožku, ale vnitřně ji nepřijal. Pro Patricia ač neustále umlčován jeho pozornostmi se stal doplňkem jeho erotických zvráceností jako kdyby s sebou nosil příruční kufr plný vibrátorů a jiných sexuálních pomůcek. To, že je Patricio ženatý s pohasínající hvězdou chilských telenovel, má s ní dva syny a sám pracuje v ilegálním pornoprůmyslu se Josef dozvídal útržkovitě po malých dávkách a v podstatě si to jenom domýšlel. V Santiagu, kousek od Placa de Italia, bylo místo, kde se odehrávaly bizardní situace režírované Patriciem, parkue Mistad, na kterém se v noci scházela početná chilská homosexuální minorita. Na setmělých místech mezi stromy a keři se pak oddávali bez úzkého výběru hašení sexuální žízně. Jednou tam na Josefův penis stála fronta a každý čekatel ho mohl mít v ústech jen po Patriciem vymezený čas, který tomuto představení přihlížel z lavičky, kde onanoval. Večer se pro Josefa stal peklem v erekci a den v nebi plném výčitek, sebehany a studu. Josef bydlel s bratrem v luxusní čtvrti Las Condes v pronajatém domě se zahradou plnou citronovníků, ale ten přepych byl vykoupen každodenní šestnáctihodinovou prací. Richard Josefovi nikdy nic neodpustil a požadoval od něj stoprocentní nasazení. Ze začátku bratr Patricia toleroval. Sám nebyl žádný svatoušek a pak chtěl dopřát Josefovi uspokojení v té široké chilské nabídce bisexuální potřeby sexu. Ta zlomová příhoda, která by svojí stavbou zapadla do filmu Sofiina volba, se stala v období chilské zimy, která je podobná evropské podzimní nehostinnosti plné deště a nepříjemného studeného větru. Tak jako každou noc, když byl náhodou Patricio v domě, se v Josefově ložnici odehrávaly pornoscény, při kterých Patricio sršel nápady a Josef nestačil střídat role. Brácha tenkrát usnul totálně unavený z toho pracovního náporu ve své ložnici, která byla hned vedle, ale zvukové efekty odvedle ho nerušily, zvykl si. Josef měl ve své bláhovosti stále pocit, že jde o vášnivé milování stvrzující sílu jejich podivného vztahu a jeho emoce se v jádru nelišily od stavu citového vzplanutí k obdivovanému člověku. Po tříhodinovém maratónu se zpocený zaklestil do nádherného Patriciova těla, zapálil si cigaretu a vychutnával si tu únavu z několikanásobného orgasmu. Najednou Patricio promluvil se zvláštní významností do tmy. „Víš Josefe, nevím jak ti to mám říct, ale musím se ti k něčemu přiznat.“ Josef nervózně zpozorněl, protože Patriciovu reakci a v takové blažené chvíli zažíval poprvé. „Co se stalo, Pato? Prosím tě, řekni mě to! Porfavor avlo, porfavor?“ „Josefe …“ Ta pauza co následovala byla nekonečně dlouhá a osvěžující zimní vzduch se naráz změnil v letní dusno. „Proboha co je? Ke pa so? ? ? “ „Víš Josefe, já jsem se vyspal s tvým bráchou …“ Josef ten okamžik jakoby ztratil vědomí. Lapal po dechu a na čele mu vytrysknul smrtelný pot. Najednou pocítil strašnou nenávist. Ne k Patriciovi, ale k bráchovi. Ta svatá nedotknutelnost sourozencova partnera a její porušení je přeci jako bratrovražda a ten nejoplzlejší hřích hříchů. Najednou se vymrštil a běžel ke dveřím bratrovi ložnice. „Svině, svině, svině“ drtil mezi zuby, ale v posledním okamžiku, když už bral za kliku ho Patricio strhnul k sobě a mrštil s ním zpátky na postel. Josef zoufale vzlykal, zmítal se v podivné křeči a Patricio na něj začal křičet: „Tak ty mě tak miluješ, že si myslíš, že bych toho byl schopen? Nenávidím tě! ! ! Všechno jsi zkazil.“ Pak se rychle oblékl a vyběhnul z domu. Bratr ráno našel Josefa jak sedí s vytřeštěným výrazem na posteli, je úplně mimo a kymácí se ze strany na stranu. Ten den ho nechal doma, ale vzal mu klíče a zamknul dům. Večer ho našel stále na tom samém místě, ale jejich pohledy se setkaly. „Josefe, tímto dnem tady Patricio končí. Stala se z tebe úplná troska a já už se na to nechci koukat. Josefe posloucháš mě? Já mám svůj život a nenechám si ho nikým a ani tebou ničit. Jestli ty si toho svého nevážíš, tak prosím odejdi. Zítra ráno tu položím obálku s penězi, na které máš nárok. Ale pokud si je vezmeš a odejdeš, přestávám být tvým bratrem.“ Ta obálka ležela na nočním stolku vedle fotky jejich mámy a bylo v ní 800. 000 pesos. Dvouletý plat jejich hospodyně Bernardy, kterou bratr nikdy nešetřil a každý den se měla co ohánět. Dvouletý plat svobodné matky, dva roky její poctivé práce. Josef se koukal na obálku a myslel na Patricia. On už ani na nic jiného myslet neuměl. Cítil se jako lev, který byl vypuštěn z klece na svobodu a zoufale ze strachu hledá otvor, kterým se dostane zpátky. Najednou uslyšel ze zahrady zahvízdání a vyběhnul na terasu. Pod ní stál rozesmátý Patricio a v ruce držel kytku. Z nočního stolku zmizela obálka a z domu Josef, pro kterého tím začalo poslední dějství latinsko-amerického poznání. A teď by vás určitě zajímalo pokračování, ale na to si budete muset chvilku počkat. Matyáš není chudák Josefa zase najednou přepadla ta silná potřeba někomu říct mám tě rád a v tu chvíli se cítil jako svázaný, bez možnosti pohybu. Chtěl běžet a naplno řvát „já mám rád“ a vypustit ten až chvílemi nepříjemný přetlak vzbouřených citů. Popadl mobil a napsal Matyášovi SMS. „Promiň, ale zas to chudáku odneseš Ty, mám tě rád, kluk Josef“. Tady vám musíme o Josefovi prozradit, že se už sám začal orientovat ve své spontánnosti a od Matyáše neočekává protireakci a bere to jenom jako svůj jednostranný projev náklonnosti. Ten den se stalo ale něco výjimečného a netrvalo dlouho a Josefův mobil ohlásil doručení nové zprávy. „Nejsem chudák, tvoje zprávy mě jakýmsi zvláštním způsobem uklidňují, sám nevím proč Josífku … Matyáš“ Teď byste očekávali Josefovu bouřlivou reakci, ale ten oheň už dávno hoří, jen v tu chvíli ustal vítr a šlehal přímo k obloze. Josefův dopis na rozloučenou se spolupacienty Dvacet čtyři let bojuji se svou závislostí, něco jako když se studená válka střída s otevřeným konfliktem. Bylo mi dvacet jedna let, když jsem nastoupil svoji první léčbu. Byl jsem toho samého věku jako vy akorát s tím rozdílem, že doba a droga byla jiná. Alkohol není v módě, není IN. Setkávám dennodenně s jakýmsi despektem alkoholiků vůči feťákům a naopak. Prostě nejdu s dobou. Pupky se nenosí, naše aplikace dávky je primitivní, stačí jednoduchý pohyb ruky a pootevřená ústa. Naše party probíhají většinou v sedě a na programu je konverzace. Někdo namítne, že přiblblá, ale je. Hudební průmysl nám nevěnoval takovou pozornost, když nepočítám nám nakloněného Jaroslava Vejvodu a my se i přesto necítili ošizeni. Alespoň jsme se navzájem slyšeli. Stárnu a s tím se nedá nic dělat, ale snažím se si to nepřipouštět. S mým titulem alkoholik to v dnešní době daleko nedotáhnu, i když, a to je vlastně pravda, už jsem to daleko nedotáh. A tak s pozdravem „konec alkoholiků v Čechách aneb držím vám palce kluci, já končím tedy začínám …“ Kristus je mrtvej V životě Josefa jsou okamžiky, kdy zaregistruje náhodné mihnutí člověka kdekoliv a stačí mu k tomu jakási energie, která mu ohlásí jeho přítomnost. Všimnul si ho tenkrát jak stojí v léčebně u okna a Josef věděl, že svůj pohled nemíří na realitu odstrojených podzimních stromů, ale vidí dál, vidí jeho svět. Od té chvíle ho sledoval, ale své tajemství, že ví, nedal najevo. K prví jejich „konverzaci“ došlo v jídelně když Josef nechtěně zakopl o jeho židli a než se stačil omluvit sotva dvacetiletý kluk hlesl „Nemluv, rozumím i tak …“ Ten měsíc než jeho spolčenec odešel na revers o sobě věděli, ale jejich kontakt probíhal mimo verbální dosah. V den jeho odjezdu našel Josef na své posteli složený list papíru a na něm stálo „Nikdy Tě neopustím“ a kostrbatým písmem následovalo: Uvažuji o tom, jestli má cenu se takhle trápit. Nebylo by lepší umírat bez emocí? Nic bych necítil, herák všechno vymaže! Takhle chcípám pomalu a jsem ještě víc na dně. Všechno na mě padá, mám strach … Je něco po smrti? Jestli je, tak si to musím vybojovat. Smrt je tak úžasná, přijde v tichosti, osvobozuje trpící, klidná, jistá, harmonická. Kdyby byla žena, chtěl bych se s ní milovat. Lady Elizabeth s ní tančila. Byla blízko a já měl pocit, jakoby byla má matka. KRISTUS JE MRTVEJ !!! Nebudu líbat mrtvý. On mě zradil … … má štěstí, zabil bych ho JÁ. Umřel za čtrnáct dní na předávkování a Josef ani neví jak se jmenoval. Je to důležité? Je mrtvej … Matyáši, budu zpívat! Matyáši, potom co jsem si prožil, se ze mne stal tragéd a věci kolem sebe spíš vidím černě, ale to se určitě časem změní. . . , nebo aspoň v to doufám. Vždyť mě k tomu stačí tak málo, V Y D R Ž E T ! ! ! Chtěl bych Ti dnes napsat o tom mém zpívání. Dlouho jsem tento svůj talent nechal spát a jako bych na něj zapomněl. Občas jsem svůj hlas propůjčil různým projektům, ať to byly country balady , kompilace různých interpretů, která vyšla u Univerzálu, nebo rádiové znělky spolu s Darinou. Bylo toho víc, ale až na ty balady to byla spíš účast anonymní. V tomto směru jsem maximalista a rád se pod věci podepisuji jen když jsem sám přesvědčen o jejich kvalitě a v těchto případech tomu tak většinou nebylo. Teď Ti napíšu o jednom svém zážitku, který mě „vrátil“ potřebu Z P Í V A T. V Červeném dvoře na léčení jsem přišel na nápad, uspořádat v nedalekém kostele vánoční koncert. Dal jsem dohromady pár odvážlivců z řad pacientů a vytvořily jsme pěvecký sbor, který v první polovičce zazpíval na kůru vánoční koledy za doprovodu jednoho mladého a talentovaného varhaníka také z „našeho“ zdroje. Druhou půli jsem si už nechal pro sebe a chtěl jsem si tak splnit svůj sen, zaplnit svým hlasem ty úchvatné kostelní prostory. Dlouho jsem přemýšlel jak to pojmu a přišel jsem na úžasný nápad, zaimprovizuju si blues, tedy vánoční blues. V „červeňáku“ se se mnou léčila jedna skvělá kytaristka a blues uměla báječně. Jediným problémem zůstal text, protože když chci improvizovat, bude mi jen na překážku. Než se tedy rozjedu, začnu recitativem. Dva dny před koncertem jsem nemohl spát a najednou se to stalo. . . napsal jsem vánoční povídání pro moji mrtvou mámu. „Vánoce, svátky radostného očekávání i čas smutného vzpomínaní. Strašně se mi stejská! Vůně vanilkových rohlíčků, ta připálená vánočka, která se Ti nikdy nepovedla, ale pro mě měla tu nejlepší chuť. Vzpomínáš, jak jsem Ti tenkrát na Štědrý den volal z Prahy, že nepřijedu, že mi ujel vlak a Ty jsi do telefonu moc a moc plakala?. . . Víš mami. . . já jsem na tom nádraží vůbec nebyl. Byl jsem po flámu, bylo mě strašně blbě a prostě se mi nechtělo. . . Na jaře jsi odešla a já si v tu chvíli uvědomil, že už nikdy pro mě nebudou Vánoce s mámou. Ten den jsem přestal být dítětem, ten den jsem přestal věřit na ježíška. Já vím, že jsi dnes tady, že mě posloucháš a tak Ti chci zazpívat. Blues jsi měla vždycky ráda a tak tu pro Tebe jedno mám. Vánoční blues co nemá slova, ale mámy rozumějí i beze slov. Vánoční blues pro všechny maminky, Radky, Vojty, Standy, Katky, Hanky, Pavla, Honzy, všech těch co tu sedí a chtějí Vám o letošních vánocích dát ten nejkrásnější ze všech dárků, svoji znovu nabytou svobodu. To bych si maminko moc přál. . .“ Kostel byl naplněný k prasknutí, protože mimo pacientů přišli i místní obyvatelé. Venku sněžilo, bylo osm hodin večer a kostel zářil svojí majestátností umocněnou vánočním časem. První polovička dopadla skvěle a ten amatérský projev byl dojemný. Na svůj výstup jsem spolu s kytaristkou sestoupil dolů k oltáři. Do lahodných zvuků bluesových akordů jsem začal pomalu recitovat svůj text a v zátylku jsem ucítil jemné chvění a v tu chvíli jsem věděl, že je tam se mnou. . . Pak jsem vypustil svůj hlas v celé své šíři a on se rozpustil v tom posvátném prostoru v bluesové harmonii. Na to, co jsem u toho prožíval, Matyáši do smrti nezapomenu. Byl to pocit absolutního štěstí, plujícího na všudypřítomných slzách, v tu chvíli jsem se dotknul samotného nebe. . . Když jsem dospíval nastalo hrobové ticho, jako když se zastaví čas. Pak se spustil bouřlivý potlesk a mě napadlo jediné, v kostele se přeci netleská. . . Před kostelem mě lidé podávali ruce a v očích měli slzy. Kluci, holky, muži, ženy, dědové a stařenky bez rozdílu plakali a byli šťastný. To byl Matyáši můj největší honorář jaký jsem kdy dostal. V tu chvíli jsem věděl, že musím zpívat ! Budu zpívat. Musím! Proč se Josefovi v sauně špatně dýchá Už několik let nosí Josef Matyáše ve svém srdečním ateliéru a za ten čas se mu podařilo ho vytvarovat do podoby, která bezpočetně převyšuje dokonalost dokonalosti snu ve snu. A toto své dílo si přísně chrání. Je to zakázané území, na které nemá vnější vliv ve snaze ho narušit sebemenší šanci proniknout. Jediný nepřítel, z kterého má Josef panický strach, jsou jeho vlastní pochybnosti, které hluboko v jeho podvědomí nepřetržitě drží pohotovost čekajíc na Josefovu slabou chvilku. Na Josefa přišla zatím jen jednou, ale dodnes na tu hrůzu nemůže myslet. Od té chvíle nepřestal klečet před svojí zapomnětlivostí a prosit ji o pomoc. Matyášovu krásu obdivuje jen ve svých představách, ale i do nich nikoho jiného nevpustí. Jeho velký penis vévodí Josefově soukromé modlitebně jako kříž, pod kterým se sklání v úctě k jeho obdivu. Jen jednou zapochyboval a uviděl Matyáše z masa a kostí jak v sauně rozvalený s odkrytým klínem nabízí k obdivu svůj ohromný úd urostlým mladým samcům a pak s nimi ve společné erekci vyhání ze svého nitra horké semeno a oni si ho pak navzájem vtírají do svých těl. Josefova zapomnětlivost je nezlomná a už jenom to, že jsme si dovolili o tomto Josefovu tajemství napsat, je zlý a nechutný. A tak i s ohledem na Matyáše zapomeňte. Jen tak nebudeme mít strach pokračovat dál. Teď by bylo vhodné si usušit slzy a změnit téma. Jedna Josefova kamarádka, když jí hodinu plakal do telefonu a štkal zasažen všemi problémy světa, mu po trpělivém vyslechnutí poradila jednu geniální věc – nemysli na to! Už jednou se tady Josef zmínil o tom, že má rád pohádky nebo aspoň to tak vyznělo. A my tu jednu máme, uleví vám. Pohádka pro děti, které se rády ptají Chtíče, vesnička blízko Přerušle nad Labem. Pokud nevíte kde milé děti nevadí. Stačí, když se necháte unést příběhem mladého obecního kozla Karla. Že nevíte, co je to obecní kozel? Tak kozel je koza kluk a obecní je titul, který se dá přirovnat k titulu „hrdina socialistické práce“, ale to pochopí jen ti starší z vás a tak tedy třeba předseda vlády, rozumíte? Že ano? Výborně! Náš předseda vlády tedy obecní kozel Karel (příště už jen Karel) měl významnou obecní funkci, která byla přímo závislá na úzké spolupráci s místním čápem. On totiž vedl agendu termínů, kdy na svět přicházejí malá kůzlátka. Po domluvě Karla s kozou, při které dochází k předání přesného data, kdy se má koza s čápem sejít, aby ji předal malé nemeče. Byla to práce náročná a zodpovědná a náš Karel se tudíž nacházel v neustálém stresu. Neuměl totiž říci ne a to byl jeho velký problém. „Ten náš Karel se mi vůbec nezdá“, řekla jednou stará Hůlová svému muži Frantovi Hůlovi. „Včera tu byla Máňa s kozou a Karel se k ničemu neměl a Máňa ji odvedla s nepořízenou (to je bez přidělení data) a teď aby koza čekala na příští termín, Franto.“ „No a co mám jako dělat?“ odpověděl podrážděně starej Hůla a upil z půllitru. „To seš celej ty, než s tím něco udělat, tak tu budeš radši chlastat.“ Výčitky a nadávky nebraly konce. „Drž!“ Co má jeho žena držet nestačil pro svůj rychlý úprk Hůla doříct. I my se to milé děti nedovíme. Ale to nevadí. Podstatné je, že Franta utekl za Karlem do chlívku. Jako vy máte milé děti své pokojíčky, kam se ukrýváte před nájezdy svých rodičů, stal se chlívek s Karlem úkrytem starého Hůly před nájezdem své staré. „Karle, vzpamatuj se“, prosil s půllitrem v ruce Hůla kozla. „Co já bych za to dal“, postesknul si Hůla a dolil. Netrvalo dlouho a Karel musel udělat Hůlovi místo pro přistýlku. Nejdříve očichal Hůlu a pak se jeho fousatá brada ocitla nad půllitrem, což se mu stalo osudným. Odpoledne našla stará Hůlová oba v alkoholickém objetí a nevěřila svým očím a čichu. „Sodoma Gomora“, vykřikla Hůlová, což pro vaše pochopení milé děti znamená něco jako „to je ale pěknej bordel“ a utekla do světnice, aby se u sledování Esmeraldy uklidnila. Po dvou měsících se situace stala neúnosnou a stará Hůlová se stala obětí podivného páru vzbouřenců alkoholiků. Na Máninu kozu přišel termín, a tak se vypravila k Hůlům. „Kozel je s Hůlou a oba jsou našrot“, řekla zhroucená Hůlová Máně celá bezradná. Máňa se jala přemýšlet. Že bude letos bez kůzlete skousla, ale že by měla být Hůlová bez Hůly ne. „Holka nedá se nic dělat, Hůla musí na antabus.“ „Poslední autobus jel ve čtyři“, ohradila se Hůlová, která měla adekvátně ke svému věku problémy se sluchem. „Ne autobus, ale antabus“ a po půlhodinové přednášce Hůlová pochopila. S Karlem se dalo mluvil, ale s Hůlou ne. A všemožně se bránil. Výmluvy, argumenty, hrozby a vydírání. Karel ani nemek a Hůla byl opuštěn. Co taky může čekat od kamaráda z mokré čtvrti. Uplynulo půl roku a u Hůlů se vše vrátilo do starých kolejí. Hůla dvakrát týdně jezdí autobusem do Přerušle na antabus. Karel se zpočátku snažil proměnit chlívek ve dřevník, ale dnes se už zas věnuje ke spokojenosti všech koz v okolí své významné funkci obecního kozla a stará Hůlová od té doby radši drží ... A co drží milé děti? Josef váží, určitě ne sebe si Všimli jsme si u Josefa, že poslední dobou jakoby něco zvažoval. Jako když je člověk před rozhodnutím, které má změnit jeho život. Od toho dne co abstinuje přijímá do svého vyprázdněného života nové motivace, nové živé bytosti, nový smysl. Tam v hospodě U drápala to možná dobře začalo, ale omezilo se to jen na jednu víru. Víru v Matyáše a teď Josef váhá, jestli to není málo. Josef nikdy neznal svoji cenu a to i v dobách, kdy neměl protivníka pro srovnání. Josef se totiž nikdy neměl rád. Zatížen svou minulostí teď až příliš hlasitě oznamuje svůj návrat do existence a křečovitě se chytá každé příležitosti nebýt sám. Ty váhy se pak převažují na jeho stranu a nejenom že si pak nemůže vážit sebe, ale je i neustále zklamaný. Matyášova veličina se ve svém vlivu na Josefův život nemění, ale Josef neexpanduje. Teď opravdu nevíme, jestli je to přesně ten stav, který ho udržuje v jeho přežívání a přitom se bojíme pravdy. Ještě ji nikdo nevyslovil nahlas, ale teď to musíme udělat. Josef má dvě možnosti: buď přežívat nebo zemřít. Jeho život naplno ho zabíjí a v jeho věku má pramálo šance to změnit. Janis Joplin je dodnes nenahrazenou legendou, ale za jakou cenu. Prostě Janis žila, aby pak v bolesti umřela a zůstala tak navěky. Dobrovolně se vzdala možnosti přežití, aby mohla zpívat, zvracet pravdu a být sama sebou. Josefův kamarád Miky Volek mu jednou napsal na svou fotku z blázince, kde často pobýval, věnování, které se pro Josefa stalo jakýmsi prokletím. „Josífku, bojím se té tvé podobnosti se mnou ... Miky“ Josef si myslí, že na početí nového života jsou nejlepší Seychely Pan K. byl čtyřicetitříletý vážený muž na malém městě, právník, vzorný manžel a otec dvou synů – dvojčat, kteří oba studovali na vysoké škole. Josef se s ním poznal jak jinak než na netu a jejich setkání proběhlo už po dvou dnech, když se pan K. „náhodou“ vracel kolem ze služební cesty. Dopředu zavolal, že bude mít čas maximálně jednu hodinu a že se moc těší. Drahé luxusní auto, perfektně střižený oblek a vybrané chování. Pan K. byl opravdu dokonalost sama. Přesně vymezená hodinka proběhla v příjemném ovzduší a Josef se mimo jiné dozvěděl, že se před třemi vrátil s celou rodinou ze Seychel, kde trávili překrásnou dovolenou a kde je žena přišla do jiného stavu. Že si nový přírůstek do rodiny nechají rozhodla spontánní reakce synů. Prý budou miminko jenom rozmazlovat a hlavně jejich matka dostane nový smysl života když už brzo odejdou z hnízda a otec je tolik zaneprázdněný ... Za hodinu pan K. odjížděl za svojí milovanou rodinou a Josef se vrátil ke svému psaní. Teď si budeme trochu vymýšlet, ale podle nás tak jak jsme pana K. poznali to nemohlo pokračovat jinak. Manželka prostírala stůl v prostorné jídelně s krbem když se pan K. vrátil s růží a něžně ji políbil na tvář. „Tak co naše holátko, maminečko? Cítíš se dobře? A co kluci?“ „Ti nemají jinou starost, než věčně sedět u počítače, taťko. Měl bys jim domluvit. Víš, že na tebe dají.“ „Ta večeře byla výborná, holčičko moje. Já teď na chvilku skočím do pracovny, vyřídím nějaké maily a šupnu k tobě do postýlky. Tak jsem se těšil ...“ Přesně ve třiadvacet hodin přišla Josefovi smska. „Musíme si to brzy zopáknout. Tvůj klacek je bohémský a výstřik impozantní. No prostě jsi super.K“ A Josef věděl, že se pan K. vrátil v pořádku domů. Kdo se zlobí na Josefa Teď se asi plno z vás znechuceně odvrátilo od stránky a někdo i od Josefa, ale co vás pohoršilo? Josef jako společností tolerovaný homosexuál si jenom zpříjemnil odpoledne. A pan K.? No v podstatě je to z morální stránky zavrhující, ale na druhou stranu to jen potvrzuje, že lidská sexualita je nevyzpytatelná a má nepřebernou řadu podob. Víme, že v některých jejich odnožích jde přímo o hnus, ale zas to vychází jen z hlediska lidského chápání. Neumíme si představit, že by si někdo dobrovolně vybral jako rozmar zneužívání malých dětí nebo ukájení se na mrtvolách. Teď si klademe otázku, jestli za to může Josef, paní Nováková, vládnoucí nomenklatura, pan K., Martina Navrátilová, Matyáš nebo vy? Ne, je to příroda, která to chtěla a ta se ze svého chování nikomu nezodpovídá. Prostě to tak je a bude. Několikrát jsme měli možnost sledovat zasedání poslanecké sněmovny ve věci schválení zákona o registrovaném partnerství a jediný kdo nám tam chyběl byl bůh jako předsedající. U řečnického pultu se střídal zástup poslanců, kteří se samozvaně pasovali na svědomí lidstva a jako apoštolové kázali svou pravdu podloženou pokryteckou lží a předsudky minulosti. Možná, že o tom leckdo zapochybuje, ale Josef je silně věřící člověk. Jen ze svého evangelia vyřadil slovo bůh a jeho vyšší mocí je příroda a nekonečný vesmír jí obklopující. Je pravda, že rád navštěvuje kostely, ale hlavním důvodem je všudypřítomná pokora a krása, kterou stvořily lidské ruce. Jsme nic v moci přírody, která jediná zná pravdu, a tak páni poslanci a paní poslankyně můžete jít třeba do prdele, nebo spíš na registrované prosranství. Amen. S Matyášem do Chile aneb iluze v přímém přenosu Navečer mluvil Josef po telefonu s bráchou z Chile a povídal mu o Matyášovi. Richard znal svého bratra a moc dobře věděl, jaké následky mohou mít jeho platonická zamilování. Několik protestních dní za barikádou z kořalek a následný pobyt na krizovém centru, nebo prostě „jen“ jeho nesnesitelnost. Naposledy to byl Tomáš, kluk s nejsilnějším sexuálním charisma, kterého poznal. A to měl už o Josef opravdu strach, když viděl, že v tom zase jede… Spanilý Tomáš byl výjimečný zjev a že po něm Josef šílí mu nesmírně lichotilo a sám to ve své ješitnosti vědomě přikrmoval. A že on dokázal být sladkej. Časté telefony, procházky a drobné pozornosti Josefa pevně držely v jeho samolibém sevření. Na druhou stranu mu ale každou chvilku dával najevo i svou nezávislost. Při společných návštěvách gay diskoték se často ztrácel do černých děr, kde ve tmě vyklopil svůj překrvený nástroj a čekal na vlhkou odpověď něčích úst. Josef hrdinsky předstíral, že mu to vůbec nevadí, ale uvnitř trpěl jako pes. Někdy už nabýváme dojmu, že je to Josefův masochismus co ho žene k opakování stejných chyb, ale zas víme, jakým dokáže být výtečným partnerem ve zdravém vztahu. Josef se před bratrem obhajoval, jak se už poučil a jak to teď udrží na uzdě. Má skvělého nového kamaráda, který ho už jenom svojí existencí obohacuje a to hlavní – vrací mu ztracené sebevědomí. Brácha ho nechtěl zrazovat, a pak stejně věděl, že by to bylo k ničemu. Matyáše zasunul do své paměti, pozdravoval ho a vzkázal mu, že může s Josefem přiletět kdykoliv na návštěvu. Jen co položil bratr sluchátko poslal Josef Matyášovi SMS a tlumočil mu pozdrav i s pozváním. Za půl hodiny přišla odpověď: „Mockrát děkuji. Teď jsem někde v kotěhůlkách, ale co říkáš třeba zítra odpoledne?“ Josef zkameněl. Zítra chce Matyáš přijet? To se mu snad jenom zdá. Okamžitě poslal odpověď, že má sice do šesti odpoledne zkoušku, ale pak to nechá na pánu bohu. V okamžiku kdy byla zpráva doručena mu to ale došlo. Tím odpolednem měl Matyáš namysli návštěvu bratra v Chile a byl to vtip. K tomu trapnému uvědomění si došlo ve stejné chvíli na obou stranách. Josef to nepochopil a Matyáš to přepísk. V ten okamžik si Josef uvědomil jaký propastný rozdíl je v přístupu jednoho k druhému a nejraději by vrátil čas. To odpoledne se ve svém snu procházel s Matyášem po Santiagu a bylo mu neskutečně dobře. Skutečnost mu tak nedělá… Knoflíky lásky a Josefovo zdrhovadlo Byl to ukázkový pár socialistického romantického realismu. On urostlý mladý chlapec s nevinným pohledem, ona roztomilá „trochu“ naivní blondýnečka s čistou duší. Jejich optimistické písně oslavovaly bezstarostné doby a když už v nich bylo trochu pláče, tak jeho slzy stékaly do klidné řeky šťastné budoucnosti. Josefa si svým způsobem vážili a brali ho spíš jako staršího a zkušenějšího bratra, než jako kolegu, se kterým společně vystupovali. Pro orchestr sestavený z unavených muzikantských harcovníků byli živou vodou v té profesionální nudě a Josef je měl strašně rád. Možná, že k němu cítil Josef něco víc, byl přece gay a jeho obdivné pohledy mu procházely klínem, ale nikdy ho neupřednostňoval před ní. Na jednu věc bychom málem zapomněli a jak jste měli možnost Josefa poznat, není to žádná maličkost. Nesčíslněkrát se mohl v šatně přesvědčit, že i on patřil mezi ty výjimečné. Jejich společné období netrvalo dlouho a ani nemohlo jinak, protože moci páni světa šoubyznysu už sami sobě konkurencí své koně raději drželi v izolaci. Teď vzpomeneme jednu příhodu, která vám to trochu přiblíží a vrátíme se do dob soutěže intertalentu, což by se mohlo do dnešní řeči přeložit jako interkandidát. V tom ročníku soutěžili společně a bylo to národní kolo, které probíhalo ve státní stodole kultury. Josefova šance na jednu z cen byla jako jedna ku – to číslo by se sem nevešlo, ale jeho píseň a hlavně její provedení převyšovalo ostatní o to samé číslo. Už při odpolední generálce mu přišlo pár konkurentů říct, že to raději vzdávají a jeden z porotců se neudržel a po Josefově výstupu mával nad hlavou svým palcem. Samotný soutěžní večer dopadl pro soutěžící pár doslova katastrofou, kterou za ně Josef málem obrečel. Nejen že zapomínali text, ale chvílema zpívali falešně a na pódiu veřejně trpěli. Porotci se radili skoro hodinu a pak přišlo slavnostní vyhlášení vítězů. První oni dva, o Josefovi ani zmínka. Josef byl sám v šatně, koukal z okna a snad nemyslel na nic když vešli. „Josefe, moc se ti omlouváme, ale my za to nemůžem.“ On se v létě zabil na vlakovém přejezdu ve staré škodovce, kterou si společně koupili, a Josef si vzpomněl jak ho jednou vezli do centra a na každé křižovatce zastavili dopravu, protože ta stará kraksna chcípla a nedala se znova nastartovat. Bohužel se asi to samé stalo té osudné noci. Jeho smrt urychlila Josefovo rozhodnutí zdrhnout z toho světa cíleného klamu. A ještě dvě věci. Náhradníkem za už neexistující pár se stal někdo, kdo se hlavního předkola nezúčastnil. A ta druhá věc byl alkohol. Tak se Josef nakonec izoloval sám. Asi půl roku po intertalentové komedii potkal Josef jednoho z porotců, slavného autora nebetyčných sraček znějících dennodenně z rozhlasových stanic pěkně nacamraného. Ve své opilosti mu vyseknul omluvu, s které bylo Josefovi ještě dlouho na zvracení. „Promiň, ale z politických a ideologických důvodů to nešlo. Chápej…“ Být v té době homosexuálem a bratrem emigranta bylo neúnosné, alespoň pro „ně“ ne. Josefova definice logiky Jednou mu jeden gynekolog tvrdil, že za to u něj vlastně může „únava materiálu“ z důvodu vysokého věkového průměru jeho pacientek a že si pak jen tak mimochodem po onanii s chutí oblizuje prsty. Smrti se taky neptáme kdy, Matyáši Setkáváme se s nimi v podstatě na každé stránce, ale rozhovor z očí do očí se odehrál jen jednou, tenkrát u Drápala. Určitě by si tento příběh zasloužil další, ale Josef se přiklání k tomu, že bude lepší, když sami zůstanete v napětí jako on, bez toho aby se vám na jazyk drala otázka kdy. Že je to těžké. A to si myslíte, že tím Josef netrpí a každý den nebojuje s myšlenkou tento slib porušit? Každý z vás se dobrovolně vzdává nějaké pravdy, protože život bez iluzí by byl jako černobílý film a naše myšlení barvy tolik miluje. Život s Matyášem má nekonečnou řadu jejich odstínů a Josef má strach, že to plátno které jimi pomaloval bude usvědčeno ze lži, když tu otázku položí. Nebudeme mu tedy brát jeho paletu z ruky, protože jenom tehdy, až ji odloží sám, Matyáš přijde. Smrti se taky neptáme kdy… Nerespekt, který nasere Josefova kariéra atmosférika, baviče, vymýšleče a realizátora dobře placených kravin trvala bezmála jen čtyři roky. Na jejím počátku bylo obyčejné nasrání, když byl jednou pozvaný do nové restaurace s tanečním barem, na kterém se svíjely tanečnice v rytmu techna, což samo o sobě nebylo nic výjimečného. Ten průšvih byl v absolutním nerespektování ducha interiéru, který byl nabitý nápady a v hlavním městě tenkrát neměl obdoby. Nenásilné splynutí luxusu a veteše už samo o sobě budilo pozornost, ale techno „hudba“, která řvala z reproduktorů z něho dělala nezvladatelný zmatek. Josef byl v podstatě velký estét a to v kombinaci s absolutním hudebním sluchem způsobilo jeho nadcitlivost. Ze začátku si připadal jako ve vídeňském Prátru, ale tam byla jedna atrakce nalepena na druhou a tady šlo o atrakci jednu nebo spíš mělo jít. Ještě druhý den nosil tento nesoulad v hlavě a asi ho to muselo pořádně naštvat, když vzal tužku a papír a napsal o tom pojednání, jak necitlivý zásah do dokonalosti může způsobit její pravý opak. Samozřejmě, že tento svůj kritický komentář zakončil svojí vizí co by on kdyby a odpoledne to donesl do její provozní kanceláře. Josef tím chtěl hlavně sdělit, že existují lidé, kteří nepopírají jisté uznání, ale nesedají si na prdel a proč zrovna jemu to přijde líto. Za týden u Josefa zazvonil telefon a sekretářka majitele mu oznámila, že by ho pan restauratér rád poznal. Už druhý den po jejich setkání nastoupil Josef do podniku jako art manager, dýdžej, scénograf, režisér, choreograf, tanečník, moderátor a už zmíněný vymýšleč kravin. Za dva měsíce se z IN restaurace stal super IN podnik navštěvovaný nejen tuzemskými celebritami, a tak Josef hrál i pro španělského krále, umělou Brigit Nelson, Nastasju Kinskou, Václava Havla nebo Rolling Stones. Myslíte úspěch? Ale v osobním životě Josefa stále vévodila samota a deprese. Byl to svět, kde výjimečnost byla na denním pořádku, ale kde už nestačila krása, ale nádhera a kde prosperující živnostník byl obyčejným chuďasem. Asi po roce jel Josef přes Kolín a na náměstí si šel do samoobsluhy koupit bagetu. Najednou mu přišlo, že tolik šerednejch lidí neviděl už dlouho pohromadě. Tak byl zblblej. Josef nebyl nikdy sběratelem přátel zvučných jmen, a když už se nějaký vyskytnul bylo mu to úplně jedno. Prostě holt měl smůlu. Vodič slečny Dary Jmenovala se Dara a u Josefa to bylo poprvé co se zamiloval bez ohledu na pohlaví. Jejich přátelství se vyvíjelo pozvolna, ale přerostlo ve vztah vzájemného respektu a uznání. Prostě už před sebou i prděli, kdyby to ještě někomu nedocházelo. Sex hýbe světem a v tomto světě to platí dvakrát, ale co se Josefa týče, ani se nepohnul. Ten na pódiu eroticky se svíjející muž, nalepenej v bílejch koženejch džínách s rancem mezi nohama, který přitahoval jako magnet, usínal každé ráno sám. Večer co večer tolik objektů k obdivu, ale Josefa smilná koketérie patřila jen na chráněné území pódia, na kterém hrál a tančil. Jak zhasly světla, uložil si své roztoužení hluboko do sebe a odjel do své samoty. Jednou si prohlížel nějaký gay magazín a upoutal ho inzerát s fotkou těla dobře vybaveného mladého muže. „Zpříjemním sexuální chvíle ženám, mužům i párům. Přijedu kamkoliv, cena dohodou.“ Co z toho života mám, když už rok jenom onanuju, kurva! Vydělávám slušný peníze, tak co je na tom špatný, když si to ukojení přirozený lidský potřeby zaplatím. Odpověď v telefonu mladého mužského hlasu byla stručná a výstižná. „Do půlnoci mám ještě nějakou práci, tak bych to viděl na půl jedný. Kam mám přijet?“ Ten druh napětí zažíval Josef poprvé. Každodenní exhibice na pódiu, kde markýrování soulože ve stoje ať s tanečníkem či tanečnicí bylo běžné jako úsměv, ale tohle nebylo show. Josef hodil sprchu a pak nervózně chodil po bytě a nesmyslně přerovnával věci. Platí se vůbec předem nebo až potom? To se jako jde rovnou na věc? Josef se strašně rád líbal, ale to bude určitě nadstandard, protože předstírání citů a vášně s chladnokrevným přístup dá určitě pěknou makačku. Za čtvrt hodiny tady bude, já se zblázním. Přesně v 00:30 zazvonil zvonek u domovních dveří. Josefovi se rozbušilo srdce a začal zmatkovat. Klíče od baráku našel v kuchyňském dřezu a vůbec nechápal jak se tam mohly dostat. Za skleněnou výplní se rýsovala vysoká postava a Josef odemknul. „No nazdar ty slavný dýdžeji…“ Toho kluka viděl Josef snad každý večer pod pódiem ve společnosti atraktivních žen. Josef si ho zařadil mezi skupinu výkonných samců od pohledu, což je typ od něhož chcete než ho vůbec pustíte ke slovu prvně pořádně ošukat a pak už ani mluvit nemusí. Kecali spolu až do pěti ráno a na objednanou službu nedošlo. René, jak se profesionál jmenoval Josefa dlouho obdivoval, ale jen jako dýdžeje a Josef měl obyčejnou trému, protože špičkovým profesionálem byl také, ale v trochu jiné oblasti. Druhý den dopoledne přišla Dara. Chodila k Josefovi načerpat energii a odložit společenskou masku věčné spokojenosti. „Josefe pojď, vypadnem spolu někam aspoň na tři dny od toho všeho. Budem chodit jen v teplákách, nebudem se mejt a budem strašně sprostý, jo? Já mám možnost si vypůjčit chalupu u Plzně, ale problém bude, jak se tam dostat. Vona ta díra snad ani není na mapě.“ Vlak a autobus vyřadili hned v první fázi úvah a říct známým hrozilo tím, že tam budou chtít zůstat s nimi, a to by celá ta volnost šla někam. „Hele Daro, já tu mám číslo na jednoho kluka s autem, ale není to taxikář, víš?“ A pověděl ji celou noční historku. „No tak si ho teď objednám já“, smála se Dara a začala vytáčet číslo. „Dobrý deň, tu je Darina, vjete ta populárna slovenská spevačka. A já by som vás si chcela objednať, bylo by to možné?“ Na druhém konci bylo ticho a Renda si myslel, že ještě spí. „Děláte si ze mě prdel?“, ozval se. „Nie, naozaj, počůvate dobře! Tak máte čas?“ „Tak dobře, v kolik a kde?“ „No okamžitě a s mým kamarátom dýdžejem Josefem pojedeme na Plzeň, keď budete tak láskavi.“ Sranda byla celou cestu a Renda se pro tu chvíli stal vodič slečny Dary. Nejenom že se Dara s Josefem nahlas hádali kdo si to s ním rozdá první, ale bavili se o vážných věcech. Třeba, že Renda studuje práva a touto svojí vedlejší činností si vydělává na stavbu rodinného domku v Klánovicích. Nakonec od nich Renda nic nechtěl, ale i oni po něm. A navíc ještě když pro ně za tři dny přijel, přivezl kuřata na grilování a tím kouřem smrděli až do Prahy. Prostě profesionál na slovo vzatý. Josefovo rande s nápadníkem v SMS pro Matyáše On: Ahoj, co to máš za příšernej mobil? Josef: Tak se měj hezky… (To byl ale čurák Matyáši! A pak se divíš, že tě žeru!) Matyášova odpověď: Ty brďo, tohle mi nedělej. Já si to přečetl a dostal jsem záchvat smíchu. Josefe, to je tvoje nejlepší povídka – mikrodrama. Matyáš Matyáš jako panic Ty odbavovací sexuální hodinky s intervalem míjejících se postav na staroměstském orloji byli zpočátku oslavou Josefova návratu do erotického života. Moc dobře si uvědomoval, že hlavní důvod toho sexuprázdna, které ho zahnalo do kouta strádu, musí hledat sám v sobě. Sex pro něj nikdy nebyl jen tělesnou potřebou a to vědomé vypouštění spermatu s tím neopakovatelným prožitkem ze svobody mu nestačilo. Milování pro něj vždycky bylo rituálem, které muselo být minimálně spojené s chvilkovým zamilováním a při dotecích se mu muselo stahovat hrdlo. Třeba v případě Ralfika přemýšlel o tom jak by klidně kdyby to šlo svůj penis vyjmul jako revolver z pouzdra a nechal Ralfika ať sám stiskne spoušť a vystřílí obsah jeho zásobníku i bez jeho přítomnosti, když byl duchem stejně u Matyáše. Josef čím dál tím víc snil o milování. Miloval se sny, ve kterých byl Matyáš jako panic a jejich styk byl neposkvrněný jako početí panny Marie, ale i tak při něm Josef dospěl k vrcholu a jeho semeno bylo čisté jako svědomí světce. Délka fyzické existence se od narození nezadržitelně krátí a Josef je na pokraji smíření, že už nikdy … s Matyášem? ********************************************* Matyáš přivezl štěstí Ten zrod byl cítit všude. Josef otevřel okno dokořán a hltal tu vůni, až se mu z toho zatočila hlava. Zas po dlouhé době prožíval tu nejčistší euforii ze svého bytí a jeho pohled vycucával barvu novorozené trávy. Je to jediná chvíle, která se nedá nahradit snem a Josef ji nechal sebou procházet aniž by ji vkládal do své paměti. Ta síla okamžiku a jeho pomíjivost, u kterého Josef respektoval jeho zánik, ale neloučil se s ním. Z té posvátné soustředěnosti ho vytrhlo zapípání mobilu. To je první jarní zpráva pomyslel si a rozsvítil displej. „Josefe, za hodinu budu na tom samém místě jako tenkrát a přivezu s sebou štěstí. Matyáš“ Josef nepocítil žádné vzrušení, ale rozzářily se mu oči. To je odměna za to, že se neptal a najednou měl pocit, že tu předlouhou dobu o tomto dni věděl, jen to „kdy“ nechal na Matyášovi. Jako kdyby každý z nich vlastnil polovinu odpovědi. Josef bez přemýšlení vyndal ze skříně to samé oblečení v jakém ho Matyáš viděl poprvé tam u Drápala a s pocitem vyrovnaného klidu vyšel z domu. To parkoviště u parku nebylo daleko. Josef kráčel pomalu, protože to byl nespěch, co mu zpátky přivál Matyáše a i valčík se hraje ve stejném tempu až do konce. Už zdálky viděl Josef jak mezi stromy jdou dvě lidská mláďata s dospělým mužem a jejich veselé brebendění připomínalo zpěv ptáků. Každým krokem Josef rozeznával povědomé obrysy tváře jako tenkrát když se díval do hvězd. Ten muž byl Matyáš a proti Josefovi kráčela svatá trojice. Matyáš držel za ruce dvě malé úžasné modrooké blonďaté víly a ústa měl od ucha k uchu. „Tak Josefe, chlape, vypadáš skvěle. A to je to moje štěstí. Moje holčičky. Tereza a Anička.“ Josef jim chtěl podat ruku, ale ony se stydlivě schoulily do taťkova místa a dotýkaly se místa, které bylo pro Josefa posvátné, Matyášova klína. Najednou se Josef z ničeho nic rozeběhnul jako by měl křídla a chtěl vzlétnout. Poskakoval po trávě, nahlas se smál a volal: „Víly, pojďte lítat se mnou!“ Holky se začaly smát a za chvíli Josef, Matyáš, Anička a Tereza skákali sem a tam, strkali do sebe a padali. V jednom okamžiku upadl Matyáš na Josefa a jejich těla se dotkli. Josef pocítil energii, kterou znal ze svých snů a do penisu se mu hrnula krev. Jeho ruka se ocitla na místě Matyášových slabin a poprvé se dotknul ztopořeného kříže ve své modlitebně. Matyáš vyskočil a začal si pucovat kalhoty. Koukal na Josefa jako by prosil o odpuštění, ale jen malý okamžik, protože musel uskočit holkám, které ho chtěly znovu povalit na zem. Cestou k autu je Josef zval k sobě domů na čaj, ale Matyáš řekl, že musejí stihnout oběd a přeci jenom pár kilometrů mají před sebou. Najednou chytil Josefa za ruku a stočil ho tak, aby mu viděl do tváře. „Josefe, mám tě rád, ale dnes je to naposled a už nikdy, sbohem.“ Josef pohladil víly po kudrnatých vlasech a podíval se Matyášovi do očí. „Děkuju…“ Odcházel, ale už se neotočil. Matyáš má tolik lásky, že ta Josefova může zaniknout jako zbytečná. Tu nejčistší zamilovanost, kterou Josef Matyášovi dával, mu vzala Tereza s Aničkou, ale on k nim nepocítil závist. Jen si najednou připadal strašně zbytečný. Snad nechtěl, ale vešel pod projíždějící autobus z kraje chodníku, kde v klidu čekal, až bude moci přejít. To houkání sanitky už Matyáš neslyšel. Držel volant, potichu si prozpěvoval a holky blbly na zadním sedadle. „Jé, hele táto, to byl ale legrační pán, viď?“ A Matyáš se pousmál. „Holky, neříká se legrační, ale zvláštní… to byl.“